Padlí 1

Probudila mne sůl v ústech, jako na povel jsem začla dávit mořskou vodu, jediné co jsem věděla, bylo, že je mi zle, ba přímo mizerně.Rozevřela jsem oči, cítila jsem jak se mi přes zornici napjala blána, chránící mi oči před denním světlem a zároveň se mi zůžila zornice,prudce, asi tak, jako když prudce posvítíš kočce do očí.Taktéž jsem pozorovala změny na kůži, dříve zcela průsvitná s modrým žilkováním a zřetelným řečištěm, ztmavla na broskvovou se zlatavými odlesky, blány na rukou se zatáhly a křídla se složila do jemných záhybů až zcela splynula s kůži, zasunula se pod lopatkové švy, které se lidskému oku jevily jen jako jizvy po biči nebo jiném zranění.Kolem mne se rozléhala pláž, písčitá, místy se skalisky, směrem od oceánu přecházející v travnatou step.Oceán se ani nezachvěl,vypadal nehybně, nevydal jedinou známku života někoho dalšího, ačkoli jsem se teoreticky neměla čeho obávat, vypadala jsem na pohled jako člověk..Ovšem pokud jste se mi dlouho nedívali do očí, ty jsem měla velké, zlatožluté se kočičí zornicí, nahánějící lidem strach.Ale stejně, dlouho se mi nikdo do očí nikdy nevydržel dívat, nikoho to nenapadlo.Alespoň jsem si ale vybavoval odkud jsem a kdo jsem.

Tam odkud jsem pocházela mi říkali Zephala.Při vzpomínce na domov jsem pocítila záchvěv stesku, zůstala tam sestra.Tichá říše vzduchu, bývávala plná míru a bezpečí, ticha, ovšem dříve.Rada starších náš lid distancovala od veškerého dění, zachovávali nám neutralitu, a tak jsme se po staletí vyhýbali konfliktům, ale jako vždy, klid bývá jen před bouří.Naše říše sousedila se Skalisky, pochmurnou černou oblastí, plnou výparů z nitra země, smradu a tmy.Bylo celkem běžné, že si tamní pán a správce brali naše ženy, bylo tomu tak po věky věků, z genetických důvodů, měli narušené sady chromozomů a ty naše se schopností regenerace je bez mutace doplňovaly.Obyvatelé skalisek byli vesměs ohyzdná špinavá stvoření, v krutosti a násilí neznající míru a tak jim naši lidé neodporovali, báli se a krom toho neutralitu museli udržovat.Nutno dodat, že si vždy vybírali ty nejkrásnější ženy.Proto taky zabili mého otce a matku si odvedli a se sestrou nás čekal stejný osud, naštěstí Mineth byla doposud malá, měla sedm let, ale na mne si vzpomněli právě včas.Ve mně se ale zatím kupila vůči nim nenávist, odpor a hnus, proto jsem odmítla odejít s poslem,který si pro mne přišel. Rada se odebrala na shromáždění a rozhodli se mne vyhostit, kvůli odmítnutí, a aby nedošlo ke střetu.Ne že by se naši lidé neuměli bránit, byli jsme vždy nebezpeční a lépe vybavení než ostatní, avšak jeden střet vyvolá nevyhnutelně další a tak bylo snazší se mne prostě zbavit.Svrhli mne do moře, ne aby mne usmrtili,ale dali mi šanci na přežití a oddálili střet.Padala jsem snad několik minut, možná ale jen několik sekund.Úderem o hladinu jsem ztratila vědomí, zatímco mé tělo se automaticky přizpůsobilo vodnímu prostředí, na krku se mi otevřely žaberní otvory a mezi prsty se objevily tenké blanky, tělo začalo uzavírat do tkání maximální množství kyslíku, takže jsem neklesla ke dnu.A probrala jsem se teď na pobřeží, netuším kde,nahá jen v kratičké promáčené tunice nasáklé solnatou vodou.Nemohla jsem ale zde zůstat, dříve nebo později se mne pokusí ti ze skalisek hledat.Vstala jsem, protáhla jsem si prokřehlé končetiny a pohledem zabrousila na obzor, za který se pomalu zasouvalo slunce, barvící oblaka do nachova.Naskočila mi husí kůže, absence slunečního tepla byla znát, na opačné straně, zpoza stepi už se na zem řítilo šero v dálce houstnoucí ve tmu.Rozhodla jsem se vydat co nejdále od pobřeží.Rozběhla jsem se do šera, nohy mi klouzaly po špičkách stébel trávy.Na chvíli mě přepadl opíjející pocit volnosti, byla jsem si vědoma, že ani jezdec na čerstvém koni by mému tempu nestačil, ale najednou mi došlo, že to není volnost, jsem jen na útěku a budu utíkat a schovávat se tak dlouho, dokud mne nechytí a nepodrobí své vůli nebo nezabijí.Ani jedna možnost se mi nezamlouvala, ale nechtělo se mi nad tím přemýšlet, a tak jsem všechny své smysly vložila do pohybu.Po hodině jsem běžela už v naprosté tmě, avšak mé oči se opět přizpůsobily, snadno jsem zpozorovala ráz krajiny, který se již poněkud změnil.Travnaté plochy byly najednou posety plochými skalnatými útvary, kamenné plošiny obrůstal vřes a mezi švy skalisek byly místy vklíněny nízké keře a pár chatrných stromů.Rozhodla jsem se mezi ně schovat, neboť jsem potřebovala šetřit síly.Uchýlila jsem se tedy pod jeden ze stromků a opřela se o jeho kmen zády.Skrz prořídlé větvoví prosvítalo nebe poseté hvězdami, bez jediného mraku.Cítila jsem jak mi na srdce sahá kostnatá ruka, každičkým pohybem jsem vnímala jak mi jej obemyká a jak jím chvějí drobounké záchvěvy pohybu.Nečekaně ho stiskla a mi z oči začaly padat slzy, v duchu jsem ukládala Mineth do postýlky a z dálky jako by ke mně doléhaly zvuky matčiných písniček na dobrou noc, vždy nás spolehlivě uspaly, spolu vůní oleandrů a jiných květin, kterými bylo naše obydlí takřka přeplněno.Kapaly mi po bradě na paže, zřetelně jsem si vychutnávala řeřavou bolest, kterou ve mne probouzely.Pak přišla beznaděj a strach, kam půjdu, co Mineth, co bude dál, vždyť nikoho neznám.Plakala jsem do vyčerpání a nakonec jsem upadla do temnot spánku, pronásledována hrůznými obrazy, když mi zabíjeli otce a matku vlekli pryč, plné krve a pláče, které nakonec vyústily v bezvědomí.

Když jsem se probudila, slunce stálo kousek nad horizontem, žaludek mi svíral hlad a ústa jsem měla vyprahlá.Nikde ani živáčka, trochu mne to zarazilo, až teď jsem si uvědomila, že v té krásné baladicky laděné krajině jsem nezahlédla živou duši.V ranním slunci se koupala celá planina svěží zelené trávy, skrz kterou prosvítaly krčky růžolícího vřesu s nádechem až do fialova, mezi tím se kupily hordy kamenů s uzounkými kmínky stromů a nízké keře.Rozhodla jsem se tedy otrhat něco z listí na stromě nade mnou a pozřít je, pro utlumení hladu.Seděla jsem na zemi a přežvykovala natrpklé listí, když najednou můj pohled padl na dlouhý černý ptačí brk, cukající se ve větru na skalisku, vedle místa, kde jsem nocoval.Jedno vím jistě.Včera zde nebyl.Natáhla jsem po něm paži a jala se jej zkoumat.Rozhodně to nebyl žádný pták, zvířata čpí zcela jinak, tento zápach byl zcela ojedinělý, doposud jsem se s ním nesetkala.Oprávněně jsem znervózněla.Do chřípí mi pronikala neznámá vůně, mrazila mne a první co se mi při ní vybavilo, byly zasněžené vrcholky hor, mráz a čistý sníh, ale i tak se mnou zalomcovaly obavy.Věcí, které neznám se většinou bojím, jak mám odhadnout něco, co jsem v životě nespatřila.V rámci pudu sebezáchovy jsem se rozběhla dál do krajiny,celou dobu jsem cítila v zádech mrazení přítomnosti, ale ani známku života, což mne zrazovalo.Okolí jsem vnímala jen jako rozmazané šmouhy okolo sebe, začala jsem pociťovat opět známky únavy,ale bála jsem se zastavit.Viděla jsem jak se zase slunce sklání k zenitu,ale byla jsem odhodlána pokračovat dál, když se nalevo ode mne zaleskla vodní hladina, okamžitě jsem tedy zamířila k vodě, kamení a vřes zmizely, zůstala jen travnatá louka svažující se k břehu jezera, posetého štěrkem.Tentokrát krajina působila veseleji, místy trávou vykukovaly hlavičky kopretin a nad nimi se třepotalo několik motýlů.Celý můj organizmus už vnímal vodu a tak jsem si lehla k břehu a rty ponořila do vody.Hltavě jsem pila.Prostupovala mnou energie, vracely se mi pomalu zpátky vyčerpané síly.Neodolala jsem pokušení zvolna se pohupující hladiny, na vlnkách si nesla perlové odlesky a u nohou mi zpěvavě pěnila.Shodila jsem ze sebe tuniku a vklouzla do chladné vody.Okamžitě se mi rozevřely žábry a mohla jsem se potopit.Hluboko u dna se komíhaly stříbřitě zbarvené rybky, schovávaly se mezi drobounkými řetězci řas.Po koupeli jsem se příjemně unavená schoulila do trávy na břehu a usnula, zapomínajíc na ten pocit, který mne na chvíli opustil.

Sledoval ji už od moře, zrovna kroužil vysoko v oblacích,když si všiml bílé tečky dole na pobřeží.Sletěl se na to dolů podívat.Ženská, řekl si.Ale pak mu na tom přišlo něco divného.Vypadala jako člověk.Ležela tam vyvržená mořem v písku, zřetelně viděl, každý kousek jejího těla skrz promáčený šat.Chvíli obdivoval ty dokonalé záhyby a oblinky, ale pak mu to došlo.Na člověka až příliš dokonalé.Dlouhé černé rovné vlasy, broskvová pleť lákající k dotyku, pár půvabných pih okolo nosíku, plné rty.Nikde ani živáčka a ona byla živá, zjevně vysílená ale živá.Což bylo skutečně podezřelé, protože tak blízko pobřeží a Skaliskům nikdo nebydlí.Pravda, to byl taky důvod, proč zde byl on.A tak se rozhodl ji sledovat.Nechal se houpat poryvy větru vysoko nad ní a jen tam tak plachtil.Málem si nevšimnul, když se dala do běhu, okamžitě se pustil za ní.Běžela neskutečně rychle, takže si potvrdil domněnku, není z lidí.Ale pro jistotu se držel od ní dostatečně daleko, jen tak pro jistotu.Chvílemi žasnul s jakou lehkostí se pohybuje i ve tmě.Nakonec když se zastavila a usnula, troufnul si blíž.Usnula opřená o strom, trochu shrbená, na tvářích mokrá stružky po slzách, málem se párkrát poplašil, když prudčeji vzdychla.Pozoroval ji celou noc a dumal co je zač.S prvními slunečními paprsky se zvednul a odletěl o kus dál se trochu vyspat, zalezl hluboko do štěrbiny mezi skalisky, kde se schoulil těsně u stěny a usnul.

Když se probudil bylo téměř poledne, trochu ho znepokojilo, když se vydrápal ven a ji nikde neviděl.Okamžitě se vznesl do vzduchu a jal se ji hledat.Naštěstí pro něj za sebou nechával jedinou stopu, voněla po jablkách a tuto stopu věrně následoval, až ji objevil.Tentokrát se držel blíže, ale dostatečně daleko aby jej nepostřehla.Cítil z ní už na dálku, že o něm ví a taky že je nervózní a trochu se ho bojí, což ho trochu uklidnilo a polevil na své přehnané opatrnosti.Už mu docházely síly, ona stále běžela, navenek nejevila vyčerpání.To ho trochu znejistilo, neboť se taky potřeboval napít.Řekl si, že nebude přehánět a odletěl pryč od ní směrem k jezeru se napít.dříve nebo později ona taky bude potřebovat vodu a k jezeru dnes jistě taky doběhne.Schoval se kousek od pozvolně se svažujícího břehu pod vodou vymletý převis břehu, padaly přes něj k vodě dlouhá stébla trávy.Cítil se dobře schován.Asi po hodině dorazila.Sledoval ji jak pije a když se pak svlékla, cítil v podbřišku jemné šimrání, mlhavě mu ten pocit něco připomněl.Občas vídá v duchu mlhavé obrazce a záchvěvy řeči, ale než se cokoli pokusí zařadit někam do své hlavy, obraz i zvuk zmizí a on zase sklouzne do mlh.Nepamatuje si nic.Jen občas mu přijdou některé věci povědomé.Tak si lámal nad tím hlavu až usnul.Tentokrát procitnul dříve on.Spala o kus dál na břehu.V žaludku mu zakručelo a ve vodě se míhaly ryby.Bylo rozhodnuto.Vstoupil do vody kousek od jejího ležícího těla, ale už se nebál, v tuto chvíli ho nezajímala.měl hlad a soustředil se jen na lesklá těla ve vodě.Z dlaně mu jako na povel vyskočily zahnuté pařáty, sklonil se blíže k hladině a po chvíli svíral v drápech rybu.nečekal a ihned ji zhltnul, hlavu a láteř s ocasem odhodil na břeh.Pomalu se mu vracela soudnost.Stále spala,neslyšně oddechovala.Říkal si, že taky bude mít hlad, tak počíhal si na další rybu.Jakmile ji dostal, vyplížil se k ní na břeh.Sice ho přepadal nepříjemný pocit, že by to neměl dělat, ale sklonil se a pokládal kořist vedle její paže.Najednou ho něco zabolelo v hlavě.Zvedl tvář a zíral jí přímo do očí.