Čarodějka a víla...

Čarodějka a víla…

Čarodějka se opět zatoulala,

   do krajiny neznámé

        a aspoň pro chvíli,

            odvážila se i tam,

    netušíc co čeká ji…

Zasnila se…

    …ta vůně lesa,

probouzející se příroda…

   …jemný mlživý opar,

za ranního rozbřesku…

     …ale najednou…

…uviděla ji…

…vílu, ve vycházejícím slunci,

              jemné to stvoření,

           s rozzářenýma velkýma očima,

vyhřívající se ve vycházejících paprscích, 

       s úsměvem na rtech jejích smyslných…

Spatříc sebe navzájem,

      po prvotním zaleknutí,

           střetly se jejich pohledy

                 ale už ty mnohé věděly…

    …a nemusíc si už ničehož nic povídat,

     jen dlouze stačilo, pohledět si z očí do očí…

                                                      Vzpomínka jim oběma,

                                                           jak blesk z čistého nebe

                                                              v jejích myslích proběhla,

                                                             ví, je to dávno, ale…

                                                               …na krásné se nezapomíná…

A natáhnouc své štíhlé ruce,

  uchopíc se navzájem…

…skončily jejich duše, i křehká těla,

          v tichém zákoutí,

              lesa, co sám se jim nabízel,

           posléze objímajíce se pod jeho rouškou,

        pod závojem slunečních paprsků,

      jež pronikly hustým listím stromů,

  skončíc na hebkém mechu,          

         za rozléhajících se vzdechů…

….jež tlumit mohl jen,

             klokotající potůček,

                    s vodou průzračnou,

      za štěbetání ptáčků,

               šumění lesa nad hlavou…

…v nekonečném jemném mazlení,

        jak jen čarodějky a víly to umějí,

                     užívaly si těch společných chvil,

       než cizí zvuk je vyrušil…

Neznámý, cizí,

            je vyrušil,

       tiše se k nim přiblížil…

    …ustrnul v němém úžasu,

    spatříc ty dvě ženská těla,

   tak zvláštní, sic zdánlivě lidská,

                          ale i jiná, tajemná,

          tak jinak kouzelná a vášnivá…

Duše se až zarazila,

     tělo zapomnělo dechu,

    kde se to ocitnul, neví,

           zabloudil nad konec světa,

         nebo je po smrti snad,

      snad v ráji,

     jestli by to tak bylo,

  tak zůstane a rád…

Ale teď mu srdce buší,

          neví co dál, netuší…

     …tak zůstane stát,

       jako opařený

    a bude čekat,

  co mu zbývá,

jen zavřít oči…

Co spatřil ta dvě těla,

        snad zapomněl, že zemřít chtěl…

           …co to vlastně…

…proč vydal se do lesa temného,

  kam lidská noha snad nikdy nevstoupila

      tam, o čem se povídalo,

    že se odtud nikdo nevrátil,

 čekal cokoli snad zlého…

…jen tohle ne…

Aniž by tušil,

      že je to náhodné,

                  připadal si jako ve snu

                            a co víc…

                 …radši si už nepřát nic…

Vylekajíc je v prvé chvíli

     a nemohouc se ony od sebe odpoutat,

        zapomněly v ten okamžik,

             kouzla svá, byť lehce použít,

                   zmateny v dalším počínaní,

                        jen pohledy se dohodnouc,

                                omámit čímkoli,

                        vlasy své rozhodíc

               své zrychlené dechy utlumíc…

Začaly obě kouzlit znenadání,

            omámíc nezvaného hosta,

        až se zalekly svého počínání,

                vždyť myšlenka, je to prostá,

           pohrály si s ním, tak jak chtěly,

       tou svojí vášní nekonečnou,

    vyčerpaly z něj, co mohly,

  jeho mysl omámily,

nenechaly ho s touhou věčnou,

   vysály to, co v něm našly,

užíc si to i ony,

         s péčí nekonečnou…

Až nechajíc na pospas jeho spícího těla,

              poblouzněného, vyčerpaného vášněmi,

        vytratily se posléze do hloubi volajícího lesa,

    zmizely tak jako ten opar ranní,

  co vycházející slunce vysává

a životu vše probouzí a chuť k němu dodává….

Jen sen mu zbude,

            až se probudí

               a nebude tušit,

                   jak to má brát,

       zda skutečnost,

             nebo jen snění,

          ale to už tak čarodějky a víly smějí…

                                                           ….pak zahlédne po procitnutí,

                                                                        kdy k vzpomínkám se nutí,

                                                                                  co zdály se mu jen,

                                                                            snad vlasů pramínek…

                                                                                                    …a jiný…

                                                                                      …že by snad to nebyl sen…..?