Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSelský baroko / Jiří Hájíček
Autor
pole
Host 2005, 178 stran
Se získanou cenou Magnesia Litera (2006) za nejlepší prózu vystoupil na chvíli Jiří Hájíček ze stínu slavnějších reprezentantů své generace. Do té patří například Jáchym Topol. Povedlo se mu to díky Selskému baroku, románové sondě do jihočeského venkova za politických procesů, jejichž následky sahají až do současnosti.
Vyprávění Baroka se nerozevírá do žádných velkých extrémů: Genealog Pavel Straňanský získá lukrativní zakázku najít udavačský dopis, který v padesátých letech zapříčinil zatčení několika jihočeských sedláků a v podstatě jim zruinoval život. Straňanský se tedy vydává hledat. Obchází vesnice, vyměňuje kroniky, vyslýchá neochotné prodavačky v koloniálech, do toho nějak žije. Čtenář se „nedočká“ žádných emoce ždímajících popisů mučení, zatýkání a podobně. Všechna ta „hrůzná minulost“ je totiž podávána tak zprostředkovaně, v oněch rozhovorech a kronikách, že vlastně naprosto ztratí na intenzitě. Hájíček si v syžetu jen trochu pomáhá tím, že celé pátrání nakonec vyplyne v jakousi detektivku se zajímavým koncem.
Co ale na intenzitě získá, jsou popisy. Může jít o vypravěče: když babička vykládá o svém funkcionáři zmučeném otci, všimne si čtenář víc jejího postoje než detailů z jejího svěděctví. Může jít o celkovou atmosféru kraje nebo vesnice. Úkolem, který si Baroko klade, je hlavně popsat současníky a jejich domovy, vztah nynějšího k minulosti. Hájíček a jeho Pavel Straňanský ryjí po vsích klacíčkem do staré rány. A ta je podle všeho pokrytá vrstvou hnisu. A pod tou je stále otevřená. Hájíček je nejsilnější v atmosféře a v její realističnosti. Jeho postavy žijí a jednají úžasně přirozeně, stejně tak existuje každý palouk, hasičská nádrž na návsi, všechno. Mnoho současných spisovatelů se často až křečovitě snaží o reálnost, ale výsledky často vypadají komicky. Hájíček je tady téměř dokonalý. Na úkor toho ostatního.
Selský baroko není román dějově nabitý, nemyslím ani, že by byl nějak extrémně poučný nebo že by něco odhaloval. Jeho síla tkví v civilnosti, která ale snad nikdy nebyla tak zábavná. Jiří Hájíček působí trochu jako znuděný genealog mezi strhujícími vypravěči. Zatímco Topol a další budou vyprávět prapodivné mýty, Hájíček napíše pár nádherně normálních vět a ztratí se na návsi někde u Třeboně.