Pár tónů

Ivan Lindu nenápadně pozoroval. Vůbec se nezměnila. Pořád ty stejné chytré zelené oči. Stejný pohyb ruky, kterou si mimoděk shrnovala vlasy z čela. Možná jen přibylo vrásek, více smutku v očích.
Deset let.
Od té doby Ivan nikoho neměl. V prvních letech srdcem, pak už doopravdy.
Deset let. A teď tady naproti sobě sedí, jako by uplynulo jen pár minut.
„To je ale náhoda, viď?“ usmála se Linda.
„To teda jo. Stejně je divný, že jsme se za celou tu dobu nepotkali.“
„Ani jsme nemohli. Já se z Prahy hned odstěhovala, víš? Hned potom, co...“ Linda se odmlčela.
Já vím. Já přece vím.
Slunce pálilo, vykreslovalo na stole podivné obrázky světel a stínů.
Potkali se před hodinou u Rudolfina. Najednou stáli proti sobě, zničehonic. Vynoření z davu. Teď sedí  na Petříně v Nebozízku. Sedí si tady na zahrádce, koukají na Prahu, kterou mají pod sebou jako na dlani a ani jeden neví, co říct. Co najednou říct, po těch letech, co se neviděli? Dva úplně cizí lidé, kteří se kdysi znali do poslední myšlenky, do posledního pohybu těla, do poslední hádky, do posledního doteku.
„Kde ses celou tu dobu toulala?“
„Dostala jsem dobrou nabídku. Angažmá v mnichovským baletu, hned po škole. Docela terno. Tak jsem šla. V Praze mě nic nedrželo. Chtěla jsem na tebe zapomenout. A povedlo se mi to,“ řekla Linda a podívala se Ivanovi do očí.
„Mnichov... tam jsem nikdy nebyl.“
„Hezký město. Příjemní lidi. Ne jako tady.“
„To mám radost. Jsem rád, že ses... že to dopadlo dobře.“
„To jo. Dopadlo to dobře. Nejlíp, jak mohlo.“
„Takže máš asi kupu dětí a skvělýho manžela, že?“ usmál se Ivan.
„Znáš to. Vždycky to nějak dopadne. A co ty? Slyšela jsem o tobě. Že se ti to nakonec podařilo. Se zpíváním, se slávou.“
„Tys o mně slyšela?“
Linda se usmála, poprvé za celou dobu opravdově. „Nikdy ti na ničem jiným nazáleželo.“
„Kromě tebe.“
„Včetně mě,“ řekla Linda s jemným důrazem na ta slova. „Ráda bych tě někdy slyšela zpívat. Vzpomínám si, jak jsi celý ty roky snil o tom, že budeš hvězda. Tak se ti to povedlo. Přeju ti to.“
Ivan se nadechl.
„Jak dlouho se zdržíš?“
„Zítra odjíždím, byla jsem v Praze jen na pár dní. Kde vlastně zpíváš?“
„V Karlínském divadle. Dneska hrajeme Jekylla a Hyda, to je krásnej muzikál. Moc by se ti líbil. Mám tam skvělou roli.“
„Že bych se na tebe přišla mrknout?“
„Je vyprodáno. Skoro pořád máme vyprodáno,“ řekl Ivan. Možná trochu víc pyšně, než zamýšlel.
„Škoda.“
„Nevím, třeba bych tě dovnitř nějak dostal.“
„Nedělej si se mnou starosti. To je dobrý.“
Ivan se na ni mlčky podíval. Jeho Linda.
„Ukážeš se zase někdy?“
Neodpověděla, jen usrkla vína.

Ivan se posadil ke svému stolku v šatně, začal se líčit. Linda. Už skoro zapomněl, jak voní. Jak se usmívá, plaše, skoro stydlivě. Jako by se bála dát najevo, co cítí. Jako vždycky. Jako tenkrát.
V zrcadle zahlédl šéfa sboru. Blížil se přímo k němu. Věděl, o co půjde.
„Ivane, přestaň mě štvát. Už toho mám dost. Ještě jednou tě uslyším, jak se snažíš na jevišti překřičet sólisty, letíš.“
„Mám silnej hlas. Tak ať se snaží, když jsou sólisti.“
„Máš silnej hlas, to jo. Ale uvědom si, sakra, že seš sborák a ne Dan Hůlka. Nedá se to poslouchat, když mu do toho řveš. A kdo to pak odnese? Já.“
„Zpívám líp než on.“
Parta sboristů v šatně se začala nemilosrdně chechtat. Tyhle hádky patřily ke koloritu většiny představení. Ivan zase jednou nezklamal. Ivan, jejich maskot. Zneuznaná hvězda.
Šéf sboru bezmocně rozhodil rukama. „Ještě jednou a letíš,“ opakoval. „Myslím to vážně, Ivane. Takových jako ty můžu mít dvacet. Tak buď rád, že si tady zazpíváš.“
Prásknutí dveří, Ivanův smutný pohled bernardýna, doznívající chechot kolegů.

Linda stála ve foyer divadla a kouřila. V ruce držela program. Ivan v něm skutečně uvedený byl. Úplně vzadu, tím nejmenším písmem. Jeden z dvaceti členů pěveckého sboru. Za tohle mě obětoval?  Pro tohle trčím někde za hranicemi, ačkoliv se mi tak strašně stejská, že kolikrát v noci nemůžu ani usnout? Deset let sama. V malé garsonce. Léta strávená na baletním sále, dřina do úmoru. Nejdřív menší taneční roličky, v mnichovském baletu není lehké prorazit. Pak přišly větší a větší role. Pár cen, skvělé kritiky, další role. Potlesk jen a jen pro mě. A co na tom?
Zástupy chlapíků, kteří se kolem mě točili. Nejdřív kolegové z divadla, co si mysleli, že jsem lehce k mání, když jsem pořád sama. A častokrát jsem taky k mání byla. Pak ženatí tátové od rodin, co chytili druhou mízu. Nic důležitýho. Kdo se kdy dozví, jaké to je, usínat a probouzet se s pocitem, že to jediné, co za něco stálo, už není a nikdy nebude?
A pak, ve třiceti, najednou konec. Do divadla nastoupily mladší, lepší, ohebnější, talentovanější. Člověku to přijde hrozně nespravedlivý.
Ivanova sláva je vykoupena mým smutkem, říkávala jsem si, když mi bylo nejhůř, když jsem končila s baletem. Je to tak správně, určitě je. Ale co si mám říkat teď?
Úplně vzadu, tím nejmenším písmem.
Linda dostala vztek. Zkrachovalec jeden blbej, neschopnej! Dávno jsem se mohla zamilovat, mít děti. Přesně jak to Ivan odpoledne v Nebozízku říkal. Dávno jsem na něj mohla zapomenout. Proč jsem to neudělala? On mi teď navíc klidně lže do očí. Prej hvězda, prej pořád vyprodáno.
Neměla jsem sem chodit, líp by se mi žilo.
Jenomže zase na druhou stranu: zpívá krásně, vím to. Nemá ty správný ostrý lokty, možná proto se pořád nedokáže prosadit. Je to jeho chyba, že nevyprodává divadla? Zpívá srdcem. Vždycky, když jsem ho slyšela zpívat, jako by se ve mně, hluboko vevnitř, začalo něco důležitýho dít. Něco, co jsem nedokázala pojmenovat, ale věděla jsem, že to k životu nutně potřebuju. Ivan je hvězda, o které to svět zatím neví. A vlastně je jedno, jestli se to vůbec někdy dozví.
Z myšlenek ji vytrhlo druhé zvonění. Za pár minut začne představení. Linda zastrčila program do kabelky, vytáhla vstupenku, podala ji uvaděčce. Vešla do hlediště, sedla si. Dnes zase uslyší Ivana zpívat.
A přesně v tu chvíli jí to došlo. Představila si, jak zítra odemyká svou mnichovskou garsonku, svou klec. A představila si Ivana, nesnesitelnýho, nafoukanýho, zkrachovalýho chlapíka těsně před čtyřicítkou. Ivana se smutným psím pohledem na Nebozízku. Pětadvacetiletého Ivana, který se šťastně směje a volá – fakt si to myslíš? Fakt jsem nejlepší zpěvák na světě? A Linda, sedmnáctiletá baletka, se k němu tulí a objímá ho. Ví, že mají celej život před sebou. Že je nikdy nic nerozdělí, protože to prostě nejde.
Ivan, který byl její.
Prudce vstala a prodírala se uličkou k východu. Bála se, aby si to ještě v poslední chvíli nerozmyslela.

Uvaděčky už se chystaly zavřít všechny dveře do sálu. Linda do jedné z nich skoro vrazila. „Prosím vás, mohla byste mi dát... totiž, já nemám kytku, ale jenom takovej lístek... takže bych potřebovala...“
„Jakej lístek?“
„Potřebovala bych někomu něco poslat na jeviště, na děkovačku,“ začala znova, už souvisle Linda. „Lístek se vzkazem. Máte tady nějakej třeba papírek? A tužku?“
Uvaděčka pokrčila rameny. „Už to nestihnete, za chvilku začínáme.“
„Prosím! Je to strašně důležitý!“
Na lístek, který jí uvaděčka podala, pak Linda napsala: „Mohla bych se asi v Praze ještě pár dní zdržet. Možná i déle. Kdybys chtěl. Linda. PS: Pořád jsi nejlepší zpěvák na světě. Můj.“

Představení se pomalu chýlilo ke konci. Ivan stál vedle ostatních sboráků, malá šedá myška v houfu. A přitom by měl stát na forbíně místo Dana Hůlky, místo kohokoliv jiného. Všichni přece vidí, že na to mám! Vzpomněl si na Lindu. Kde se teď asi toulá? Kde se bude toulat dalších deset let, než ji zase uvidím? Můžu si za to sám. Co z toho všeho? Zpívám v zaprděným sboru, nic jsem nedokázal. Nic. A Linda je pryč. Zase. Co mi na světě zbylo?
Ivan se nadechl, podvědomě postoupil o krok dopředu. Jsem sólista, jsem nejlepší. Teď mě všichni poslouchají. Těší se z mého zpěvu. Něco to s nimi udělá, něco se v nich přesmykne.
Ivanův mohutný plný hebký baryton se v prostoru neztratil. Ať jdou všichni šéfové sboru do háje, teď zpívám já. Celý svět mi bude naslouchat. Lindu jsem ztratil, práci v tomhle divadle po dnešku taky. Co na tom záleží.
Škoda, že mě Linda nemůže slyšet, pomyslel si. Teď totiž zpívám jen pro ni.
Ivan zavřel oči a zpíval jako nikdy v životě.

---