Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZa vůně slunce
31. 08. 2007
1
1
893
Autor
Kapka.vody
Usadila se do trávy.
Bylo jaro.
Foukal svěří vítr, ve vzduchu to vonělo právě rozkvetlým šeříkem. Opodál smějící se dvojice nepostřehla její přítomnost ani náznakem a hejno motýlů se rozlétlo k dalšímu trsu pampelišek.
Bylo jaro.
Nikam nespěchala, ta spousta času, který by snad měla vyplnit zcela jinak, jí protékala mezi prsty jako zrnka písku v přesýpacích hodinách. Čas nyní nic neznamenal. Bylo jaro.
Nepamatovala si chvíli, kdy byla naposledy opojně šťastná.
Záviděla.
V duši jí převládal hořký pocit beznaděje a za zvuků ptačích pěvců se poddávala smutku. Jak je to krásné období, když ho máte s kým prožít! Jaro, jaro, jaro …
Nevěděla, nechtěla. Nedokázala plakat, ačkoliv by jí snad pláč pomohl. Potřebovala vyléčit duši.
Slunce utápělo své paprsky v čerstvě zelené trávě, opodál sedící dvojice se objímala. Chápala jedinečnost lidského osudu a přesto nechtěla překonávat další poznání … když všichni okolo byli šťastní … malátně se postavila na nohy a pohlédla před sebe. Vítr jí před očima promítal tisíce tváři.
…Odpouštím, prosím odpusťte…
Rozkvetlé jabloně otvíraly svou náruč ubíjejícím paprskům. Kde má své místo ona? Kde končí hranice jedinečnosti a začíná bohapustá všednost? Krok za krokem. Míjela jabloně, šeříky i mladý pár bezstarostných.
Minula jaro.
Bylo jaro.
Foukal svěří vítr, ve vzduchu to vonělo právě rozkvetlým šeříkem. Opodál smějící se dvojice nepostřehla její přítomnost ani náznakem a hejno motýlů se rozlétlo k dalšímu trsu pampelišek.
Bylo jaro.
Nikam nespěchala, ta spousta času, který by snad měla vyplnit zcela jinak, jí protékala mezi prsty jako zrnka písku v přesýpacích hodinách. Čas nyní nic neznamenal. Bylo jaro.
Nepamatovala si chvíli, kdy byla naposledy opojně šťastná.
Záviděla.
V duši jí převládal hořký pocit beznaděje a za zvuků ptačích pěvců se poddávala smutku. Jak je to krásné období, když ho máte s kým prožít! Jaro, jaro, jaro …
Nevěděla, nechtěla. Nedokázala plakat, ačkoliv by jí snad pláč pomohl. Potřebovala vyléčit duši.
Slunce utápělo své paprsky v čerstvě zelené trávě, opodál sedící dvojice se objímala. Chápala jedinečnost lidského osudu a přesto nechtěla překonávat další poznání … když všichni okolo byli šťastní … malátně se postavila na nohy a pohlédla před sebe. Vítr jí před očima promítal tisíce tváři.
…Odpouštím, prosím odpusťte…
Rozkvetlé jabloně otvíraly svou náruč ubíjejícím paprskům. Kde má své místo ona? Kde končí hranice jedinečnosti a začíná bohapustá všednost? Krok za krokem. Míjela jabloně, šeříky i mladý pár bezstarostných.
Minula jaro.
1 názor
nijak na mne nezapůsobila.. pointa a tak bez účinku.
..nevím proč, ale zdá se mi to napsaný jakože, aby se neřeklo.. A je tam pro mne moc tajemství..
..a propo, jako povídka mi to ani nepřipadá.. spíše takový pohled nad věcí.. ani mi to nepříjde jako z úst nějakého vypravěče - i když popisy jsou celkem dobré, což snad slibuje lepší psavou budoucnost - ale více se příkláník k pohledu pozorovatele.
..chtělo by to propracovat
..najít a pohrát si se zápletkou
..a objevit správnou pointu
--pouze můj názor, já próze ani poezii nerozumím--
přeji hezkou, plodnou a vydařenou budoucnost na Písmáku.