Moudrý blázen Josef Švejk a ti druzí

Říká se, že český národ nemá hrdinů. A když už nějaké má, tak nejsou z tohoto světa. Zrodili se z imaginace jejich tvůrců. Není náhodou, že při volbě o „Největší Čecha“ všechny „národní ikony“ Masaryka, Čapka či Karla IV. zválcoval a drtivě zvítězil  Jára Cimrman. Geniální všeuměl, mistr  absurdity a zároveň velký vlastenec, který pro uvědomování si vlastní identity a národní hrdosti vykonal možná více než metráky knih Palackého, Jiráska a dalších obrozenců.

A to s lehkostí  humoru, kterému dokonale mohou rozumět snad jen Češi. Vychází totiž z důvěrné znalosti naší mentality, pochybností, strachu, radostí a nenaplněných tužeb. U Josefa Švejka, kterého díky Jaroslavu Haškovi zná celý svět, to je podobné. Jak Jára Cimrman, tak Švejk jsou hrdinové do nepohody. Dokáží v nás vyvolat nekontrolovatelné salvy smíchu i slzy dojetí, jsou lidští a svým humorem neubližují. Pouze se brání před absurditami světa, v němž se pohybují. Tito moudří blázni nám ukazují, jak se vypořádat s těžkostmi života, lidskou blbostí a lhostejností. Buďme rádi, že máme tyto hrdiny, protože  humor  nám vždy pomáhal v nejtěžších chvílích.

Jsem rád si, že si nehrajeme příliš na hrdiny. Už Karel Kryl zpíval – „Pomníky stavíte, prosím vás komu?“ A zároveň se můžeme spolu s klasikem ptát: “Proč klauni umírají, jen šašků  je furt dost!“