Tisíckrát odehrané drama

Miluju Tě..

Šel po uzké cestičce vyšlapané tisíci poutníky. Stejně jako oni mířil ke starému chrámu. Na rozdíl od nich však nešel obětovat snopek nejlepších klasů bohyni Démetér.

Nechci, aby to byla pravda. Nechci zpátky do toho beznadějného přežívacího světa. Nechci vědět, že zas nemám nic.

Větvičky jej škrábaly po obličeji a on zavřel oči. Dlaně vytočil k doteku těch suchých ručiček. Bylo to příjemné, moc příjemné. Šel cestou, kterou znal i poslepu. Věděl, kde uhýbá ze svého směru. Vždycky v tu chvíli, kdy už se začínal nudit.

Nezvyklé světlo prosvětlilo i jeho zavřená víčka. Otevřel je a nechal na sebe dopadat tu pavučinatou atmosféru zapomenutého místa. Jen stál a pomalu otáčel hlavou. Vychutnával každý detail. Planou růži, prasklinu ve zdivu, obnažené kameny.

Udělal první pomalý krok. Druhý.. Třetí... Pomalu došel ke dveřím. Přejížděl dlaní po jejich tvářích. Nebál se třísky, nebál se ničeho, každá bolest byla vítaná, každé utrpení žádané, každá smrt vysvobozením.

Zajel ke klice a rázně zmáčkl. Nepovolila; jako vždycky.

Měl bych snad čekat, že dnes to bude jinak? Všechno je jinak! Ne.. Ne! Není to jako vždycky!

Padl na kolena a sepjal ruce.

Nevěřím Ti, přesto Ti teď dávám vše. Svou naději. Svůj život. Vem si ho!

Čekal marně.

Klečel a čekal. Věděl, že čeká zbytečně, že žádný Bůh není. A on mu přitom nabízel vše.

Poslední věta, cos napsala byla: „Dobrou noc..“ Dobrou noc, naděje. Stejně jen čekám, až to přejde.. Zase se budu snažit jak debil si urvat kousek štěstí. Kousek štěstí, který tě nahradí.

Začínalo mu být zima. Nejdřív to bylo příjemné. Připadal si jako správný mučedník. Klečel pořád na studeném kameni schodu, a kolena už dávno hlásila, že by ráda změnu.

Co teď? Nestojíš o můj život - můžu tě snad nutit?

Přitiskl se na dveře  a čekal, až bude dost vlhkosti na to, aby vytvořila slzu. Bylo jí dost a očekávané klubíčko se mu kutálelo po tváři. Teď. Teď byl.. Teď jí dával vše.

Nemá to cenu. Jestli ji máš rád, musíš se vzchopit. Musíš jí nabídnout rámě kamaráda, až tě bude potřebovat. Co můžeš chtít víc než to, že existuje?

Tisíckrát odehrané drama.. Se skloněnou hlavou se zvedl. Město jej volalo. Matka ho potřebovala. Povinnosti..

Aspoň o matku se musím postarat. Musím se vzchopit. Teď.

Zvedl se a šel rychlým krokem. Snažil se nepřemýšlet. Rychleji, rychleji! Bez ní byl ten svět tak prázdný..

Musím to zvládnout, potřebují mě.

Zrychlil na neúnosnou rychlost a tvář měl staženou.

Musím to zvládnout.

Musel. Musel, jestli chtěl svůj život nepromarnit.

Nepromarnit bez Ní?

Víš, to pochopíš.. časem..