První den znamení Lva

Byla to zvláštní hospoda. Skoro nikdo v ní neseděl, jen pár sehnutých osamělých stínů u posledního piva. A pomalý loudavý barman s pleší a velkým břichem. Ani nevím, jak jsem se v ní ocitl. Možná jsem chtěl jenom utéct před tou sněhovou vánicí, která se venku zničehonic rozpoutala. Ale když už jsem tady, tak si jedno dvě piva s rumem dám, na dobrý spaní. A na lepší myšlenky.
Zaskřípaly dveře. Skoro jsem si toho zvuku nevšiml, ale přesto mě něco přinutilo zvednout hlavu. Jako když v juke boxu dohraje deska a začne hrát jiná. Taková, kterou jsme nikdy předtím neslyšeli. Dívka, která vešla, do toho zakouřeného, podivně tichého prostředí nepatřila. Nevypadala jako šlapka, která shání posledního kunšafta, ani jako pijanka, která si musí dát pět panáků, aby usnula bez nočních můr.
„Máte tady volno?“
Podíval jsem se na ni. Havraní vlasy, ve kterých ještě tály sněhové vločky. Zelené oči divokých koček. Krásná, útlá a bezbranná. To bylo první, co mě napadlo. Útlá a bezbranná.
Ale já chtěl být dnes večer sám. Takže jsem jen něco odmítavě zabručel.
„Vyložím vám karty, chcete?“
Takže kartářka. Řekne, co chci slyšet, dostane své peníze a zkusí to na někoho dalšího. Škoda.
„Na to já nevěřím,“ řekl jsem a napil se piva. Rušila mě v mé samotě, ale zároveň mě začala zajímat. Trochu jsem se odsunul.
Abych jí dal najevo, že nechci, aby obtěžovala? Abych jí uvolnil místo?
Vzala mou ruku do svých, to teplo zabolelo něčím, o čem jsem už ani nevěděl, že existuje.
„Přečtu vám osud z dlaně. Za jedno pivo.“
„To jste z levnýho kraje,“ usmál jsem se.
„Na víc byste neměl. Pijete už druhý, k tomu dva rumy. Když mi zaplatíte pivo, zbude vám v kapse pár korun.“ Měla naprostou pravdu.
„Jak tohle víte?“
Neodpověděla, jen se na mě upřeně koukala zelenýma očima. Vadilo mi to.
„Jste nešťastný, proto pijete,“ řeka pak. „A proto jsem taky tady.“
„Nelíbí se mi to. Běžte si sednout jinam.“
Jako by neslyšela. Nespustila oči z mé dlaně, kterou pořád držela v rukou.
„Není to tak dlouho, co jste se rozešel se svou dívkou. Myslíte si, že se kvůli tomu strašně trápíte, ale není to tak. Existuje jenom jedna žena, která vás provází všemi vašimi životy.“
„A která by to tak asi byla?“ zasmál jsem se. Trochu mě to začínalo bavit.
„Já,“ řekla ta dívka úplně klidně. Jako by mi oznamovala, v kolik jede první ranní tramvaj.
„Opravdu? To je ale náhoda, že jsme se konečně tak krásně setkali. O tom mi teda povězte, to mě zajímá.“
Pustila mou ruku, jako by ji už nepotřebovala. „Nic není náhoda,“ řekla tiše, s pokorou. „To tak vždycky jenom vypadá. A my jsme se nepotkali. Teprve se potkáme. Prvního dne znamení Lva.“
„A teď děláme co? To se podle vás právě míjíme?“ zasmál jsem se. Ale zároveň jsem byl trochu zklamaný. Ta holka je chudák blázen.
„Teď se míjíme,“ přikývla. Na to nebylo co odpovědět. Číšník před ni s prásknutím postavil půllitr. Napila se a já sledoval kapičky pěny, které jí orosily horní ret.
Bezbranná, napadlo mě znovu. Zelenooká, bezbranná.
„Poprvé jsme se potkali v létě roku 1648,“ řekla najednou. „Švédové tenkrát obléhali Prahu, válka měla za pár měsíců skončit. Žoldáci se toulali krajinou a brali si všechno, co jim přišlo pod ruku. Jídlo, dobytek, ženy.“
Na chvíli se odmlčela.
„Já bydlela s mámou v Lékařově Lhotě, v jižních Čechách. Tátu už jsme neměli. Kdyby nebylo tebe a tvých kamarádů, užili by si s námi a pak by nás podřízli.“
„A já jsem vás zachránil?“
Podívala se na mě. „Já teď na chvíli úplně zapomněla, že si to nemůžeš pamatovat.“
„A vy si to pomatujete proč?“
Nadechla se, jako by chtěla něco říct. Ale pak si to rozmyslela. „To byste nepochopil. Stává se to. Někdy je pouto mezi lidmi tak silné, že přetrvá několik životů. A ti dva se potom hledají a teprve když se najdou, je všechno v pořádku.“
„Takže když to shrnu,“ řekl jsem jízlivě, „my dva jsme se teď nepotkali, ale minuli, protože naše láska je tak silná, že se hledáme od třicetileté války. Je to tak?“
Smutně zavrtěla hlavou.
„Tak vidíte.“ Dopil jsem pivo, hodil do sebe panáka rumu. „Moje milá, moc mě těšilo. Rád jsem si s vámi povídal, děkuju za hádání z ruky. To pivo je na mě. Ale teď už bohužel musím jít. V klidu si ho tady dopijte.“
Zvedl jsem se, zamířil k baru.
„Nezapomeň,“ volala za mnou ještě. „Prvního dne znamení Lva…“
„Platím,“ řekl jsem hospodskému. „Tři piva a dva rumy.“
„Měl jste jenom dvě piva a rumy,“ zabručel hospodský.
„Zaplatím tři, i za tu holku,“ mávl jsem rukou dozadu, kde seděla.
„Nedělejte mi tady problémy,“ vyjel na mně. „Měl jste dvě piva a dva rumy.“
Mávl jsem rukou, zaplatil a vyšel do zasněžené mrazivé noci.

Doma jsem se dlouho převaloval v posteli a nemohl usnout. Ta holka z hospody mi nešla z hlavy. Proč jsem se jí vlastně nezeptal, kdy jsme se potkali potom? Vždyť to byla jenom hezká neškodná pohádka. Představoval jsem si, jak ji na břehu potoka zachraňuju před desítkou švédských žoldáků, úplně sám, jediný hrdina. Jak se pak potkáváme v dalších a dalších životech, třeba když ji upalují na hranici jako čarodějnici a pak přijdu já, rozrazím dav čumilů v čele s vyschlým asketickým inkvizitorem. Beru ji do náručí a utíkáme spolu pryč, někam daleko.
Představoval jsem si, jak se objímáme a líbáme. Jak mám konečně někoho opravdu rád.
Tu noc se mi po dlouhé době zase zdály sny.

Celodenní vedro konečně trochu povolilo. Stál jsem ve frontě na párky a pivo. Tenhle kemp u Máchova jezera mám moc rád, jezdíme sem s partou každé léto. Ale letos je tady holek, jako snad nikdy předtím. Tak třeba tahle blonďatá kráska, co kolem mě už potřetí prochází, a jednou mě dokonce málem polila červeným vínem v kelímku.
„Nepij furt to pivo, pozoruju tě už celej den. Opiješ se a kdo tě potom bude tahat do stanu?“ řekla právě ona. Vydechl jsem úžasem. Je to vůbec možný? Nejhezčí holka a osloví mě. Sama!
„Ty to asi nebudeš,“ usmál jsem se. „Vždyť se ani neznáme.“
„No právě,“ řekla vesele. „Tak s tím už konečně něco uděláš? A nebo mám kolem tebe kroužit až do půlnoci?“
A když jsme se pak poprvé políbili na tichém nočním břehu jezera, napadlo mě, že ty její krásný hluboký zelený oči už odněkud znám.
Vůbec mi ale v tu chvíli nedošlo, že je dnes 23. července. První den znamení Lva.

---