Nejdůležitější ze všeho je systém

Nejdůležitější ze všeho je systém. Dokonale promyšlený systém uspořádání. To vám potvrdí každý muž. A nejde jen o stěhování, stačí třeba úplně obyčejný úklid. Na mém pracovním stole je, alespoň podle mé dívky Lucie, nepředstavitelný bordel. Nebudu se hájit stokrát omšelým úslovím, že pořádek je pro blbce a inteligent klidně zvládne i chaos. Na to znám příliš mnoho blbců bordelářů a spoustu inteligentů posedlých sterilním pořádkem. Jenže já opravdu přesně vím, kam pro co na svém stole sáhnout! Rešerše k povídce o třicetileté válce mám například ve třetí hromadě napravo od počítače. Hned vedle popelníku. Stačí nadzvednout Anglicko-český slovník a posledních patnáct čísel Reflexu. Takhle jednoduché to my muži máme!
Krizová situace nastane, když na poslední chvíli přiběhnu domů, abych jen tak tak stihl odeslat materiál, který má dnes uzávěrku, a s hrůzou zjistím, že mi můj pracovní stůl někdo vyměnil! Počítač sice zůstal, ale místo mého malebného pracovního nepořádku, ve kterém za tři vteřiny najdu všechno, co potřebuji, se kolem počítače tyčí strohé a dokonale srovnané komínky papírů, dokumentů a lejster.
Propadnu panice. Uzávěrku nemůžu v žádném případě stihnout! Vůbec netuším, kde co hledat!
„Trochu jsem ti to tady uklidila, už jsem se na ten binec nemohla koukat,“ prohodila jen tak mimochodem Lucie, když viděla můj vyděšený pohled.
„Ale kde mám první koncept toho článku o prokletých básnících?“ polkl jsem. Zoufalstvím a bezmocí se mi zatmělo před očima.  „Tady přece,“ usmála se Lucie s přehledem a ukázala někam doprostřed všech těch krásně a precizně srovnaných komínků. Nenašel jsem ho, samozřejmě.
To je totiž jeden ze zásadních aspektů ženského uvažování. Není důležité, jak funkční a praktické to je, hlavně to musí vypadat HEZKY!
Kdyby mi Lucie řekla, ať si stůl uklidím sám, trvalo by mi to asi tři hodiny. Znovu a znovu bych pomocí komplikovaných strategických metod pečlivě rozvažoval, kam si co můžu umístit, aniž by uspořádání ztratilo svou vnitřní logiku a smysl. Teprve ve druhém plánu hledím na estetičnost výsledku mého počínání. Systém sám o sobě musí zůstat zachován.
Zatímco Lucii úklid mého stolu trval zhruba pět minut.
Ženy se navíc vyznačují ještě jednou specifickou vlastností. Když se vaše manželka dlouze a zamyšleně zadívá na určitý předmět ve vašem bytě, například na velikou skříň na šaty v rohu obýváku, můžete si být jistí, že se její myšlenky ubírají zhruba tímto směrem: „Tahle veliká skříň už na tomto místě stojí příliš dlouho. Je NUTNÉ, aby co nejdřív stála jinde! Bude to tak HEZČÍ.“
To s sebou samozřejmě nese nutnost dalších přesunů, protože když už veliká skříň stojí správně, je nemyslitelné, aby k ní byla pohovka natočená v tak nehezkém úhlu. Z pohovky se ale kouká na televizi, takže…
Myslím, že právě zde je jádro nepochopení v jinak harmonickém soužití mezi mužem a ženou.
Jen si teď představte tu hrůzu, když se má podobná organizačně-esteticko-funkční revoluce (a to jak v pojetí ženy, tak muže)  odehrát v rámci stěhování celého bytu 3+1!! Do úplně nového prostoru! To snad ani nejde! Proto muži většinou rezignují a ve věci stěhování se mlčky, ale s  utajovaným vzdorem podřídí svým něžným polovičkám. Na oplátku jsou během celé akce používání jako burlaci na Volze nebo jako něco na způsob osobního oře Přemysla Oráče. Nemyslet a táhnout. Vší silou. V duchu jen trneme, podle jakých klíčů nám zabalily do krabic cédéčka, kompletní filmotéku nebo rozložený počítač se všemi jeho kabely. Nebyli jsme v tu chvíli totiž doma, sháněli jsme kamarády, kteří by nám hrubou silou vypomohli.
Ale pak, najednou, se situace jako zázrakem změní. Všechno je na svém místě, v bytě vonícím novotou. Pomalu se zabydlujeme a z bezpečného odstupu vzpomínáme na humorné zážitky spojené s nedávným stěhováním. Lucie si například vzpomene, jak jsem uvízl s houpacím křeslem po babičce mezi dveřmi a nemohl tam ani zpátky. Tenkrát se vztekala, že pořád jenom zdržuju a že takhle nebudeme hotoví nikdy. Dnes je to už jen velká legrace. Já se ještě teď vítězně usmívám při pomyšlení na to, jak mně a pomáhajícím kamarádům Lucie schovávala pivo a fernet do skříně za zimní kabáty, ale my, kluci šikovní, jsme její skrýš samozřejmě bez problémů okamžitě vypátrali.
Pohoda, klídek, harmonické soužití.
Idylka trvá přesně do chvíle, kdy Lucie jednoho krásného poklidného večera vstoupí do mé pracovny, rozhlédne se po nově vznikajícím útulném pracovním nepořádku a řekne: „Trochu ti to tady uklidím, už se na ten binec nemůžu koukat.“

---