Anatomie smíchu

Můj kamarád Zoran se pořád směje. Nebo se alespoň usmívá. Působí proto někdy až lehce vyšinutým dojmem. Navíc hraje skvěle na kytaru. Ve sklepě si postavil vlastní nahrávací studio a tam se čas od času zavírá, klidně na celou noc. Ráno se pak vynoří nevyspalý, rozcuchaný, se sedřenými bříšky prstů, ale šťastný. S rozsvícenýma očima.
Často jsem Zorana navštěvoval, častokrát jsem si s ním společně zamuzicíroval. Vždycky se mi pak trochu rozjasnil den. Jednou, už kolem půlnoci, to zrovna jsme dohráli Three O' Clock Blues od B.B. Kinga a zapálili si cigára, jsem se ho zeptal: „Jaký to tam bylo? Za války?“
Zoran totiž utekl před válečným běsněním v roce 1991 z jakési chorvatské vesničky.
Jen pokrčil rameny. „Sto metrů od nás byla jiná vesnice, srbská. Byli to naši sousedi, odjakživa. Darko byl  třeba kdysi zamilovaný do mé sestry, jako kluci jsme si spolu často hráli. A pak, za války, najednou, představ si to, se vždycky v noci opili jako zvířata a nad ránem na nás naběhli s tyčemi a puškami. Darko mi před očima zastřelil bráchu. Devět mu bylo,“ vyprávěl svou cizinecky roztomilou češtinou.
Snad poprvé jsem viděl Zorana s vážnou tváří.
Lidé v jeho okolí byli k Zoranovi vždycky trochu ostražití. Na rozdíl od něj totiž měli opravdu vážné a důležité starosti. Zase nedostali přidáno v práci, elekřina je pořád dražší, děti nevděčný. A ty nemoci pořád, víte, kolik stojí doktoři? Ještě že mají v Holešovické tržnici o tři koruny na kilo levnější pomeranče...
Zatímco Zoran má skvělou ženu, prima práci a je docela v balíku. Jaképak ten má starosti, vždyť z toho nejhoršího utekl a teď se má jako prase v žitě. Jeho krásná Marija, se kterou před patnácti lety putoval přes půl Evropy ze své rozstřílené země, si ho pak v Praze vzala a pořád ho miluje jako puberťačka. Ten se ale má!
Smích je vždycky podezřelej.
Často si na Zorana vzpomenu, i když se v poslední době už moc nevídáme. Nechceme být podezřelí, nejlepší obrana je útok. Chceš v tramvaji sedět? Nasaď ten nejnaštvanější výraz, jakého jsi schopen a nikdo si na tebe nedovolí. Je to daleko lehčí, než zahnat lenost, vstát, usmát se na babičku, která se v souladu s těmito pravidly tváří snad ještě naštvaněji než vy, zeširoka se usmát a nabídnout jí místo.
Smích, aby byl účinný, není jen zakřivení obličejových svalů tak, aby se koutky úst vytočily nahoru a obnažily se vám dásně. Tento pohyb je z hlediska účelu totožný s mrknutím nebo štítivým pokrčením nosu. A my v dnešní uspěchané době nějak zapomínáme, že smát se musíme srdcem. A že tento smích nepomáhá jen vám.
Sám pro sebe si vyvíjím jakousi teorii Teroru Slušnosti. Uvedu příklad: Vystupujete z tramvaje, před vámi Netečnej Výrostek, pro lepší efekt například se sluchátky na uších. Podlaha tramvaje rytmicky duní v rytmu jeho muziky. Otevřou se dveře, nastupuje důchodkyně typu Zuřivá Zapšklá Semetrika. Tyhle paní mívají často nákupní tašky na kolečkách, napěchované zbožím (Holešovická tržnice = o tři koruny na kilo levnější pomeranče). Ještě z nástupního ostrůvku si vybírá vhodné místo k sezení. Sotva uvidí třícentimetrovou škvírku v otevírajících se dveřích, okamžitě se hrne po schůdcích nahoru.  
Vystupující Netečnej Výrostek je překvapen. S paní se srazí na druhém schůdku, z levého ucha mu vypadne špunt. Podlaha vibruje o stupeň hlasitěji. A to je něco pro ni! Celou zatrpklost svého života vloží do následujících tří vět o mladých a jejich přístupu k stáří. Upřímně dávám za pravdu Výrostkovi. Do problému spadl nezaviněně, nejprve se vystupuje, pak nastupuje. Nejradši bych něco velmi jízlivě a ironicky připodotkl. A zde je jádro mé Teorie Slušnosti. Teď je potřeba se usmát, opravdu usmát. Nejen pohnout obličejovými svaly. A když už se smějete vevnitř , není problém tuhle energii přenést dál. Velkým obloukem udělám paní místo, prohodím pár dobrosrdečných slov. A ono to funguje! V tu chvíli zjistíte, že se u Zuřivé Zapšklé Semetriky nejedná o stav duše, ale o předem připravený útok. Taky se usměje a před vámi najednou stojí ženská, se kterou se život nemazlil a která má právo na svou důstojnost. Stojíte vedle sebe v té tramvaji s společně se smějete. Alespoň vevnitř. Srdcem.
Se svou dívkou Lucií se někdy pohádáme. Jednou jsem třeba odhodil v roztržitosti staniol z nové krabičky cigaret na chodník. Pořádkumilovná Lucie mi poskytla emotivně zabarvenou odbornou přednášku na téma „Můj kluk je čuně a neumí se chovat.“ Celý večer jsme na sebe vztekle pobafávali, já se hájil nějakou narychlo improvizovanou výmluvou, na které jsem si tvrdošíjně trval, protože jsem samozřejmě ješitnej chlap. A přitom stačilo tam málo: použít Teror Slušnosti, v duchu se zeširoka usmát, potlačit ješitné návaly a uznat, že kluk mé dívky Lucie je skutečně čuně.
Bůh totiž vybavil smíchem jen jediný živočišný druh pod sluncem z poměrně rozumného důvodu. Aby se nezbláznil, když po něm začne střílet jeho kamarád z dětství Darko.

---