Co já vím o lásce

Jsem malá kytara. Opravdu malá, vyrobili mě pro devítiletého kluka, který se na mě chtěl naučit hrát. Ze začátku jsme si moc nesedli. Hrál na mě falešně, určitě aby mě trápil. Z tmavýho futrálu jsem se dostala jen málokdy, stejskalo se mi. Ale pak jsme si k sobě našli cestu. Dnes, po pětadvaceti letech, už mám několik sestřiček, většinou se před nimi stydím. Jsou z daleko lepšího dřeva než já, krásné, elegantní, nepřístupné a tajemné. Ale já mám přece jen jedno výsadní postavení. Jen já, já jediná, jezdím se svým majitelem na vodu. Celej rok na mě kašle, ale když se přiblíží červenec, už dostávám takový to slastný pnutí za krkem. Vím, že to nebude dlouho trvat a já si zase vyjedu na výlet.
Začátek je ze všeho nejlepší. Sedíme v kodrcavým vlakovým kupé, vzduch voní hlavně rumem, fernetem a vodkou. Za oknem pobíhá po nástupišti zmatenej průvodčí, je novej a tenhle nával šílenců s loďáky a pádlem v ruce ho zaskočil. Vlak se těžce hne a už se to rozjíždí, už jdu z ruky do ruky, hraju si všechny svý oblíbený písničky, které mý luxusní sestřičky už snad ani neznají. Teď je mi nejlíp, jsem šťastná a užívám si každou chvilku. Všechno mám ještě před sebou. Přijedeme do kempu ve Vyšším Brodě, tady to dobře znám, jsem tady už poosmý. Vzduch voní řekou, kouřem z táboráků a pivem. Táboráky já taky moc ráda. Ačkoliv je mi někdy docela vedro od plamenů, hrajeme často až do rána. To mě pak studí rosa, ale nevadí. Vím, že zase na sluníčku oschnu.
Horší je to v hospodě. Nějak nemám ráda ty kvanta vožralejch strejců, kteří jsou - a to jsem přesvědčená - kromě každoročního splouvání Vltavy docela nešťastní chlapíci. Jako většina těch, kteří si nedostatek úspěchů, dobrodružství nebo lásky nahrazují chlastem. Abyste mi nerozuměli špatně - alkohol mi nevadí, naopak. Spousta lidí ale zaměňuje radost z napití s hulvátstvím.
Ráno mě vždycky zabalí do futrálu a ještě do igelitovýho pytle. A vyplouváme. Moc toho sice nevidím, ale to nevadí. Mám ohromnou fantazii a na týhle řece znám každý zhoupnutí ve vlnách, každou zákrutu. Představuju si zelený zarostlý břehy, větve olší, sklánějící se nad vodou, smrkový lesy vzadu za nimi. Někdy se stane, že mě vytáhnou i uprostřed cesty, to se pak srazí všechny kánoe na klidném úseku, pokuřuje se, koluje flaška a já se předvádím, jak pořád hezky zním. I když jsem už vlastně stařenka, my stárneme rychle.
A tak to jde pořád dokola. Zastavíme v kempu U veverek, tam se mi moc líbí, lítají kolem nás krásný žlutočerný vosy – já mám žlutou moc ráda. V Rožmberku jsem jednou hrála dokonce nahoře na hradbách. Představovala jsem si, jak tudy chodily zámecké paní a bylo mi hezky. Zvláštně hezky. Navíc tam byla skvělá akustika. Na Pískárně většinou prší, bývám schovaná opod střechou, aby na mě nemohly dešťový kapky. V Českém Krumlově je zase hrozně lidí, myslím v kempu. Bojím se, aby na mě někdo nešlápl, když mě pán na malou chvilku odloží do trávy.
Na Zlaté Koruně už mi zase pomalu začíná být smutno. Vím, že budu muset rok čekat, abych si znovu užila tuhle báječnou cestu.
A pořád přitom budu žárlivě poslouchat mý mladší luxusnější sestřičky z vedlejšího pokoje, sama, uvězněná ve tmě komory, kam mě vždycky po příjezdu z vody pán odloží. Ach jo. Ale nevadí. Ještě nekončíme. Ještě mě čeká poslední noc na Dívčím kameni. Vzduch voní trávou, dřevem a loučením. Ještě se mám dobře.

Nasekali jsme všechno dřevo, které jsme pracně vysbírali z lesů kolem kempu. Poslední oheň, zítra doplujeme do Boršova a pak už šupem domů.
"Zahraješ mi dneska konečně něco od Nohavici?" ptá se mě Hugo.
"Jasně. Kterou bys chtěl?"
Otevírám futrál, beru kytaru do ruky, hrábnu do strun.
Je to dobrý, ani se během celého dne nerozladila. Moje nejstarší kytara. Kterou už beru jen jednou za rok na vodu, na nic jiného se nehodí.
Najednou v ní něco nahlas prasklo, všichni se lekli. Struny se jen bezvládně houpaly na kobylce, která byla úplně odtržená od těla.
"Tak to už si nezahrajeme," zabručel jsem. Naštvalo mě to. Poslední večer bude bez muziky, bez písniček.
"Tak ji spálíme, ne?" navrhl Hugo.
Jasně, byla to legrace. Aspoň doufám. Hugo už je takovej srandista.
Ještě jednou jsem stiskl její uzounký krk. Už dosloužila, chudinka.
Moje malá kytara.

---