prastarý kout

V prastarém koutě osudu
vzýval  vizi vykoupeni        
 vizi zdárných zítřků,
iluzi snů, kterým věřit nemohl.

Nemohl neb nechtěl.
V iluzích navždy ztracen,
srdce své kterak žalem přetéká,
neskonalou hradbou nicoty zakrývá.

V duši osamělé,
sám hrob si kope…

Srdce,
roztrhané touhou mdlou,
Kruté se býti zdá,
 osaměle však na záhubu čeká.

Bez lásky smutně žije,
to nejvíc trápí srdce mé.
 Když čepel zrady,
tichá jako sen,
 drásá naději.
Snad poslední,
snad jedinou.

V mém srdci navždy ztracenou.