Dáme dvóju aneb Jak se Pepa Němeček stal přes noc literárním hrdinou

Švejk, strýc Pepin a další pábitelé mohou mezi sebe přibrat nového parťáka, je jím hajný Pepa Němeček, hlavní postava povídek Jiřího Brandejse.

Před pár dny se mi v Country clubu ve Vráži dostala do ruky útlá, ale na první dojem milá knížka „Dáme dvóju“ od Jiřího Brandejse.  Prolistoval jsem ji, začetl se. A byl u vytržení. A když jsem se dozvěděl, že hlavní hrdina povídek, u nichž se člověk nedokáže nesmát, je štamgast zmiňované hospody – hajný Pepa Němeček (s nímž jsem se bohužel doposud míjel), tak jsem čimelického pábitele zatoužil poznat osobně.

Netrvalo dlouho a setkali jsme se. V RW Cafe se v úterý měla křtít kniha, což jsem věděl, ale netušil, že to bude ta, kterou jsem po přečtení v duchu zařadil mezi Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Šabachovy povídky.

Recese 65.pole

 

Zcela zaplněné RW café dávalo tušit, že tu lidé nejsou omylem, ale že svého Pepu Němečka důvěrně znají, ať už osobně nebo prostřednictvím knížky, kterou zhltnete na jeden zátah, ani nemrknete.

Celý večer, jímž provázel   vtipný Vít Kaláb, se nesl v duchu čínského přísloví  „Chceš–li si přečíst dobrou knihu, napiš si ji sám!“, čímž bylo řečeno vše podstatné. A sice, že sbírka s Pepovými příběhy jsou jakési střípky z jeho životní kroniky. Vít Kaláb také představil uskupení „65. pole“. To nejen že knížku Jiřího Brandejse vydalo, ale ve svých řadách má také básníky, filmaře a kulturní nadšence vůbec. Ti se během večera představili píseckému publiku krátkým, ale vtipným filmem vysvětlujícím název 65. pole a vystoupením dvou básníků. Zcela zasloužené salvy smíchu vyvolával Vít Kaláb svými krátkými, ale o to údernějšími básněmi. Ale ani Tomáš Brandejs nezůstal pozadu.

Večerem se pak prolínala recesistická skupina Závodní ovce, jejíž členové hrají v písecké skupině Ovčáci čtveráci.

Dlouho očekáváného křtu knihy Jiřího Brandejse Dáme dvóju se ujal ražický starosta Jaroslav Němejc. Na pódium si pozval jak autora knihy, tak hlavního protagonistu Pepu Němečka. S velkým zaujetím    přečetl dvě povídky ze sbírky a lidé téměř padali pod stoly. Pepa Němeček také nelenil, chopil se mikrofonu a vyprávěl jednu anekdotu za druhou.

 

 Hvězda večera

 

 

Jakmile bylo „oficiálnějšímu“ aktu učiněno za dost, vrhali se na Pepu a Jiřího Brandejse návštěvníci večera s knihou v ruce jako včely na med.

„Máte pero, pane Němeček?“

„Mám a docela slušný,“ pohotově odpovídal čtenářce dobře naladěný Pepa a rukama mířil k místům, kde bývá poklopec. „Vypadáte úžasně, ta příroda dokáže divy,“ nešetřil obdivem Pepa u jiné dívky. „Jede po mně,  nejsem blbej, to vidim,“ toto okřídlené Pepovo rčení zachycené v knize, aspirující na to zlidovět, se v různých obměnách dalo slyšet po celý večer. Nenápadně s oběma protagonisty mizíme do vedlejšího baru, do klidu.

„My jsme se potkali na cestě do italských Dolomitů, kde jsme spolu chodili po tůrách. Už když jsme nastoupili v Písku do autobusu, tak jsme byli kamarádi,“ vzpomíná na první setkání s Pepou Jiří Brandejs.¨

„Společnou řeč jsme našli hned, protože oba dva máme kladný vztah k alkoholu,“ doplňuje Pepa Němeček. „Oni mi pomáhali v horách, protože i když jsem hajnej, tak se bojím výšek,“ dodává Pepa.

 

Bestseller Pepa

„Bylo to přesně po rozvodu, zjistěte si, kdy se Pepík rozváděl, a tehdy jsme se poznali, asi v devadesátém čtvrtém roce,“ upřesňuje Jiří Brandejs.

„Byl jsem šťastně ženatej osmnáct  let, a šťastně už jsem osmnáct let rozvedenej, i to, jak jsem se staral o děti, tam je, kamarád to dal do péra a do knihy,“ pokračuje Pepa.

„Říká se, že knížky, které se prodávají, jsou bestseller. Tady je bestseller Pepík. Bez Pepíka by nic nevzniklo, protože Pepík je boží člověk, můj životní kamarád a člověk, kterýho mají všichni rádi, a kdo ho nemá rád, tak lže, a kupuje si tu knihu potají, aby si ji pod peřinou přečetl,“ říká autor.

„Ty příběhy, tam není jeden vymyšlenej, to je pravda. Naopak jsem ještě horší,“ říká Pepa a bodře se usmívá.

„Ještě bych nějaké příhody mohl něčím doplnit, ale nechci shodit některý kamarády a kolegy, ale už jsem takovej, celej život jsem takovej,“ říká růžovolící Pepa s velkým profialovělým nosem uprostřed přátelských malých oček.

„Jeden kolega hajnej mi říkal: „Ty by ses měl živit hubou, a ne lesařinou. Takovej je život, ale já jsem spokojenej,“ doplňuje Pepa.

„Myslím si, že lidi jsou naštvaný ze všech těch blbejch seriálů pro ženský. A lidi mají rádi to, co se děje, a Pepík je život. A všichni ti chlapi, který doma seděj a čuměj s těma svýma starýma, tak by rádi byli v hospodě s Pepíkem a rádi by zažili to, co jsme zažili my,“ říká autor a Pepa na adresu „gaučových“ chlapů dodává: „Tohleto je špatný. Chlapi mají buď „šoupat“, anebo cestovat.“

„Chci příští rok uskutečnit cestu do rumunskýho Banátu. Vy jste první, kdo to ví. Chci jet na koni jako v roce 1823,  když tam jeli naši lidi a zůstali tam. Pak se chci obrátit na inženýra Brandejse a napsat o tom knihu Tři tisíce kilometrů v sedle,“ líčí své plány Pepa.     

---