Prach můřích křídel

Šedivá můra plácala křídly do modře zářící pouliční lampy. Neúnavně, v rytmu šílené touhy být co nejblíže tomu nádhernému světlu a teplu. Na skle zanechávala prachové stopy po svých křídlech, až se zdálo, že se jí musí každou chvíli rozplynout a na zem spadne jen její tělo se slabýma nožičkama.
            "Je mrtvá nejméně týden," ozval se zespod hlas, nejspíš staršího muže. Zněla z něj zkušenost a vzdělanost. Mluvil pomalu, rozvážně, potichu.
            "To není možné," odporoval vyšší, nejspíš i mladší hlas. Mluvil rychle a zbrkle, s jakousi přirozenou útočností.
            "Proč myslíte?" zeptal se ten starší.
            "Leží přímo na cestě. Chodí tudy lidi, jezdí auta. Asi by si všimli, že z ní lítají mouchy a lezou červi."
            "To máte určitě pravdu."
            "No vidíte. Takže asi nemůže být mrtvá týden."
            "Proč ne?"
            "Vždyť jsem vám to teď vysvětlil," rozčiloval se už ten mladší na ledově klidného staršího.
            "Ne. Vy jste mi řekl, že kdyby tady týden ležela, musel by si ji někdo všimnou."
            "No ano."
            "Ale já jsem neřekl, že leží týden tady."
            "Aha, to máte pravdu. Já se. Omlouvám se teda. Promiňte. Kdy se můžu stavit?"
            "Kouknu se na ni ještě dneska, mám toho teď málo, tak se zítra ráno stavte."
            "Dobře, díky doktore."
            "V pořádku." Starší ještě zakřičel na nějakého Kuka, ať ji uklidí a pak se začal od lampy vzdalovat dvojzpěv kroků.
            Můru už bolela křídla, jak s nimi mlátila do skla lampy, tak se na chvíli posadila a nechala si hřát chlupaté břicho. Přemýšlela, jak to bude krásné, až si sedne přímo na zdroj, bude jí krásně teplo a obklopená světlem bude odpočívat. Skrz její značně odprášená křídla pronikalo světlo a tvořilo na nich zajímavé, různorodé strašidelné obrazce.
            "Koukej na ni, Kuku" zašeptal chraplavý hlas. Ten, kdo mluvil, byl nejspíš myšlenkami tak trochu někde jinde.
            "Hmm, jo no," odpověděl mu někdo s medvědím hlasem, připomínajícím tak trochu motorovou pilu.
            "Krásná, co."
            "Je mrtvá."
            "To jo, ale koukej se na ty kozy. To je něco. Ty vole. Já bych je mačkal."
            "Jsi prase, vždyť je od krku až k břichu rozpáraná."
            "Ale kozy a kundičku má v celku."
            "Tak na to zapomeň. Víš, že jsi v podmínce."
            "Vlastně jo, ty vole. A to ta za to ani nestála. Kdybych ji dostal kvůli téhle kočandě, tak by mě to ani nesralo."
            "Jsi hovado. Jak tě může brát mrtvola."
            "Tělo jako tělo."
            "Ale prd."
            "Buchta jako buchta."
            "Ty hovado. Vždyť je tuhá a studená. Už ti ani nezvlhne."
            "Nejsem prase. Používám gumu."
            "Ach jo. Asi budu zvracet. Ale nezapomínej na tu podmínku. Ještě jednou a vyhodí tě. Posledně jsem tě kryl, že jsi byl opilý a vzal jsi vážně naši sázku, kterou jsem v žertu navrhl, ale teď už to neudělám. Dám od tebe ruce pryč."
            "Jasně, kámo. V pohodě."
            "Tak mi pomož ji zabalit."
            "Víš co je nejlepší na mrtvejch ženskejch? Maj pevný kozy. Pevnější, než zaživa. Sice trochu studí, ale to se dá zvládnout."
            "Kurva neosahávej ji ty hovado. Vždyť se v ní už líhnou mouchy. To doprdele nevidíš? Zabal ji. Dělej. Zítra si zažádám o jinýho parťáka."
            "Nezažádáš."
            "Ale jo."
            "Ledviny."
            "Svině. To bys neudělal."
            "A proč si to myslíš? Moje tajemství už prasklo, ale tebe by vyhodili bez rozmejšlení. Obchodovat s orgány nebožtíků, to je horší než si s nima šoustat. Takže mě ještě chvíli ser a končíš. A krejt mě budeš, frajere. Krejem si záda navzájem. Rozuměls. A teď si ji zabal sám."
            Už se ozývalo jen tiché breptání. Můra se rozhodla k razantnímu útoku. Odlepila se od lampy a odletěla kousek dál. Chvíli třepetala křídly ve vzduchu a pak se rozlétla prudce proti sklu. Prásk. Rána ji na chvíli omámila, ale ještě se stačila vzpamatovat dost rychle na to, aby neztratila drasticky výšku. Jestli to udělalo takovou ránu, pomyslela si, muselo se to rozbít. Zkusím to teda ještě. Znovu rána. Bezvládné tělo se v ladné vývrtce snášelo k zemi. Čím bylo níž, tím rotovalo rychleji.
            Ještě nebyla mrtvá. Jen omráčená. Spadla do měkkého. Ozval se dlouhý, bzučivý zvuk a pak se všechno dalo to pohybu. Cítila, jak se ji křídla přichytila k něčemu lepkavému. Kopala zoufale nožičkama, aby se jí podařilo z toho vyprostit. Měla pocit, že se někam propadá. Pak bolest. Prudká bolest na zadečku. A znovu. Slyšela tiché chroupání. Nejdřív pomalé, pak stále rychlejší. Nakonec si uvědomila, že to jsou stovky tvorečků, kteří si na ní pochutnávají. Napadlo ji, že kdyby byla knižní mol, asi by věděla, co to je. Třeba by se jí pak umíralo lépe. Všechny myšlenky na moly ale hned zahnala agónie. Něco se hýbalo v jejím těle. Mezi střevy bylo něco, co tam nikdy necítila. A nebyla to ona. Cítila, jak se to prokousává stále výš. Ještě párkrát kopla na prázdno ochablýma nohama, i když věděla, že tím nikoho neodradí. Pak už necítila nic.