Čarodějky sestra...

...radši žádný... ...snad jen, kdo pochopí, fajn (možná se najde spřízněná duše...), kdo ne, ať nechá být... ...a omlouvám se, že je to opět dlouhé, ale nevím co vynechat...

Čarodějky sestra…

 

Čarodějka se chtěla proletět,

                                  nad světem,

              však zprávu našla,

                          od sestry své,

                                              rodné,

zas je na tom špatně,

           je potřeba spěchat za ní,

                nepřidá jí rozjímáním…

 

Snad na tom není tak jak loni,

             při tom pomyšlení ji zamrazí,

             snad opět nemá smrt na jazyku

                                       a nebude prosit ji

                               by zařídila

          ukončení její ho života…

 

…to už má snad za sebou…

      …to více nechce….

opravdu ne,

    co se s ní natrápila,

                       už mnohokrát

a chvílemi to nezvládaje,

 

Ale čí si pomoc má žádat,

             na to její kouzla nestačí,

                     i kdyby svůj život dala,

                    opravdu to nestačí,

             to moc dobře ví,

           tak co jí zbývá…

 

Nic…

  …jen tiše přihlížet

            a doufat…

                       …snít…

            a mnohé…

                       … jí odpustit,

         odpustit i to co nečekala,

    smířit se s tím…

 

A i po letech,

    po jejím  přiznání,

    kdy dověděla se co netušila,

        jen snad lehounce,

    ale ne to hlavní,

      to by jí na mysl nepřišlo,

                       ani v bujné fantazii…

 

 

 Notně oplakala,

                   to tehdy

           po sestřině přiznání,

však ony spolu,

v objetí nekonečných proudů slz

potřebovaly to obě…

 

….což není dlouho

a touha po nekonečné pomstě,

někdy v ústraní ji zahání…

 

…ale šílí sama nad sebou,

      že tenkráte netušila,

             nepoznala, necítila,

                              nepomohla…

…a co víc!

       nic netušíc

            si ho vzala…

…teď by ho i zabila,

by mohla…

…ale asi by si nepomohla…

 

…ale jen si tak říkajíc,

                          jako tehdy,

              bude to brzy snad dvacet let,

ale vidím to i teď,

          jak to že sestra se nesměje,

                                       tak jako dříve…

                                    a ponořuje se do sebe…

 

…snad ublížil jí někdo,

                nikdy bych netušila,

                 co vlastně já způsobila,

     jen jsem byla dlouho

                                ve sprše, nic víc….

                 jen jako vždy,

       okolí to znalo,

a toho využilo…

 a ne jednou prý…

 

..jinak jsem se neprovinila,

                 ale to břímě,

            neodhalení,

 bude mne provázet,

   než skončí svět,

  aspoň pro mne,

není řešení….

 

Do smrti si to budu asi vyčítat,

ale už s tím nic nemůžu udělat…

Kdyby aspoň nebyla tak mladá…

                       …snad 14 se nedočkala…

                 co s tím dnes bych zmohla,

         rodina by to nepřežila

                                a v nenávisti,

                                by mně zatratila,

                     jak se už stalo,

                       vím to,

          já vždy byla ta špatná,

       ale když je něco,

     tak to mně znají,

   škoda slov,

mé stíny v srdci nikdy nepoznají….

 

Ale co zbývá,

        nabrat jen dechu

                                a žít dál

             a brát ji takovou jaká je,

            vždyť krev mají společnou

                                      avšak mysl ne!

 

            …co naplat,

                 ale o tom to je,

                  nezatratí svou krev,

                                       to nezmůže,

                              nedokáže,

                  kdyby aspoň,

      nevyzývala ta její sestra

svého anděla co na něho se upínajíc

a nechtěla se proletět světem

              možná naposledy kdo ví,

               mám se snad jí vzdát

              to u mě není,

      ublížily jsme si

  a to častokrát

někdy i více,

   ale nedá se to tak brát

                      je toho mnoho

              co zůstane skryto navěky

                            snad pohltí to proud řeky

                                                        řeky času

                                                             nenávratně…

…ale není to tak špatné,

           s většinou jsme se smířily

           a nejen my,                

                  ale občas duše trpí

                                            a srdce

                                                      to více

                              a někdy to i bolí

                          a nejde z hlavy

                  to co je skryto

              mezi námi

       a i ostatními

     rozum žádá

mysl velí

       srdce strádá

                    bolí

                         a nesmíří se….

……nesmíří do konce žití snad….

 

 

 

 

 

 

 

---