Testament

Ve zšeřelém tichu
které ruší jen třepot spálených muřích křídel na stole
Píšu pod nátlakem světa
při nezdravých smyslech svůj testament
Aby až jednou mne opustí svět
měl nadějím svým
jsem co odkázat
pár vět

Lásce své
věčné tanečnici na hraně osudu a údolí slz
té spalující
věnuji všechny polibky tajně nakradené
a posvátně schovávané
jimž básně své jsem obětoval
namísto své krve
neboť
jako je vždy poprvé
je vždy i naposled
Dále pak ranní rosu

z mých slz
když po dlouhé noci
ses nezjevila
(vím, po ránu se nebrečí
a dodnes se za to stydím)
stříbro Měsíce
(už dlouho jsem si jej
přál ukrást)
a nakonec
poklad nejdražší,
srdeční kámen ve tvaru srdce

Přátelům
smečce nejvěrnější
a - proč to neříct -
i já jim přítelem byl,
půlnoční vytí vlků
nad prázdnými hroby lásky
bych rád přivlastnil
Každému po kalíšku od hořkosti
a po kalichu štěstí
Však opatrně pijte dosti
ani já nejsem studna živé vody

bezedná

Rodičům
šťastné okamžiky početí
(i to je krádež)
kytici lučního kvítí
a dvě slova:
"Miluji vás"
a snad ještě jedno:
"Odpusťte..."
... já si smrt nevymyslel

Tak jako existuje
štěstí bez konce
tak existuje i
konec bez štěstí

Svým přátelům
přeji usmíření
a lásku, bez níž
život není
vždyť láska

je jen nedostatek nenávisti
(pak návist,
návist musí být láska!)

Všem pozůstalým pak
za trest
jeden řádek z básní
tak převezmou mé jho
jenž nesou blázni

Jsem rozdán.
Zbývá mi dech a tep
a ty
věnuji životu