Propast života

Je jeden z podzimních ušmudlaných dní. Sedím za svým psacím stolem, před sebou hrnek s kávou a jen tak se koukán z okna. Po ulicích hekticky pobíhají lidé a vypadají jako mravenci, který se snaží ukrýt před deštěm hluboko do mraveniště. Zítra vyrážím do hor. Pára od hrnku se mi najednou ztrácí před očima. Dobře, položím si hlavu. Ale jenom na chvíli, musím udělat ještě tolik věcí. Budík na skříni pomalu odměřuje chvíle mého odpočinku. Probírám si v duchu plán své zítřejší cesty. Nastoupím na vlak na Masarykově nádraží a vystoupím na nějaké malé horské zahrádce. A už to vidím jako by to bylo teď.

Jdu po hřebenech, všude jen klid a ticho. Dneska už do hor nikdo nejezdí. Připadám si v té výšce jako pták. Pode mnou je krásné jezero. Scházím k němu, odhazuji batoh do vlhkého mechu a svlékám ze sebe šaty. Pomalu se nořím do klidné studené náruče jezera. Voda je jak led. Doplavu do půlky a vracím se zpátky.Už je docela pozdě. Vytahuji z batohu teplé oblečení a vařič. Dneska si dám hrachovku. Po hrnku teplé polívky se zahrabávám do spacáku a klidně usínám. Hory se halí do tmy jak do černého sametu. Ráno se budím zimou. Všude kolem mne je mlha. Vzpomínám, kde to vlastně jsem. Rychle mi svitne. Beru si na sebe další svetr a snažím se ještě na chvilku usnout, ale nedaří se mi to. Vylezu ze spacáku, vařím čaj a mažu chleba. Po snídani balím a opět vyrážím na cestu. Všechno hrozně klouže, rosa leží úplně všude. Stoupání je v těchto podmínkách dost obtížné. Boty mi kloužou, a tak hledám každou skulinku ve které bych se mohla zaklesnout. Za mnou je údolí s jezerem které dnes vypadá úplně jinak. Je smutné a nepřátelské. Jako by čekalo, že každou chvíli začne sněžit. A nebe opravdu tak vypadá. Chytám se další škvíry, ale podkluzuje mi noha. Padám dolů. Let se zdá nekonečný. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Dopadám na zem a necítím vůbec nic.

Nevím , kdy se tohle všechno stalo a nevím jak dlouho tu ležím. Cítím, jak ze mě pomalu utíká život. Tužku už skoro neudržím ve zmrzlých prstech. Jsem zaklíněná mezi obrovskými balvany a když se pohnu, sjedu zase o něco níž. Pode mnou je svah plný sutin a pak už jen prázdnota. Pomalu se vracím k sobě. Necítím nohy a záda mě pekelně bolí. Už nemám víc sil. Naposledy se koukám po horách. Jsou krásné a silné. Nade mnou se stahují mračna a z nebe se snáší první sníh. Tímto okamžikem ztrácím poslední naděje na záchranu. Ještě naposledy se snažím pohnout nohama, ale je to marné. Vůbec nevím proč tohle píšu, protože to stejně nikdo nenajde. Dnešní civilizace je tak zdegenerovaná, že poslední člověk v horách jsem byla asi já. Když jsem byla malá, výlety do hor byly součástí každé zimy. Teď už nikdo nelyžuje. Možná tak na svých simulátorech si občas někdo pustí horský program. Svět roku 2100 je pěkně zkažený. Už se těším na zasloužený odpočinek. Až tohle dopíšu, udělám asi nejlepší věc ve svém životě. Sjedu ještě o kousek níž a pak se skulím do prázdnoty pode mnou. Už neucítím žádnou bolest. Vždy jsem byla zvědavá co následuje po smrti a teď, když jsem jí na dosah, se mi do toho nějak nechce. Co asi bude až se zřítím dolů? Bude jen tma a nebo mě čeká nádherný posmrtný život plný radosti? Ať to bude jak chce, jdu do toho. Stejně tam všichni musíme.