Melodie rovnoběžných kruhových objezdů

Seděli jsme na lavičce a koukali na hvězdy. Mezera s láhví od Mattonky plnou vinného střiku mezi nás vpouštěla oblaka zimy od hasičské nádrže a nedovolila vplout na jednu vlnu. Tmu přerušovaly jen občasné výkřiky nevšedně důrazných myšlenek. Já o koze, ona o voze a pak obráceně. Přehrával jsem si v hlavě a možná i trošku nahlas melodii včerejšího čaje při debatě o možnostech vyjádření jsoucna kaligrafickým zpracováním notového zápisu, když prohodila cosi o vyšším poselství dopravních značek.

            Tiché kadence španělských nápěvů ustoupily jazzovým disharmoniím otázky, na kterém ze dvou rovnoběžných kruhových objezdů má řidič jedoucí z hašišového večírku přednost. Okamžitě po první asociaci se mi v hlavě objevila téměř dokonalá dopravní silueta naší situace. Vlastně se k sobě docela hodíme, když dává na hlavní přednost pomalované škodovce, která stopku viditelně neregistruje. Možná trošku pod vlivem vinného střiku řídí majitel trochu nezvykle, ale doklady nikdy neměl a tak nemá co ztratit. Dis přešlo přes kvintu v D a saxofon si opět s klavírem dokonale rozumí v teskném, flegmatickém vyjádření syrové myšlenky.

            „Z čeho máš největší strach?“ otázka přeruší vidinu škodovky vjíždějící do slepé ulice – značky k němu prostě přes hledání cíle nedolehnou. Jeho zklamání při předčasném konci cesty se mi hlavou nikdy nemihne, stejně jako příští septima, když se basista o pražec přehmátl.

„Nevim, nemám strach z ničeho neustále, spíš takový všední běžný pocity - strachy, který se mění rok od roka a vteřinu od vteřiny.“ Závan ledového větru ještě podtrhuje hrůzu linoucí se z podladěné baskytary. Strach prostě nemám, nebo je zahrabaný tak hluboko pod nánosem jiných pocitů, sutěmi pobořených předsevzetí a bahnem všedních problémů, že se k němu nemůžu prokopat. 

 „To je blbost, nebyl bys přece vůbec…“ Zbytek nevnímám - celou mou mysl zaplňuje zákaz vjezdu, náhle osvícený bílými reflektory projíždějícího Mercedesu. Zmaten stopami techna, linoucího se za autem, ztrácí orchestr i rytmus. Před očima se mi svíjí a proměňuje bludiště jednosměrek, z nichž není úniku. Člověk vjede a už musí projíždět městskými uličkami mezi pustými činžáky navždycky. Ale třeba si řidič nevybral tak špatně, žádné semafory, zácpy; a vězení je dost velké na to, aby nikdy nemusel jet stejnou cestou. Jen občasný pohled na osvícenou noční dálnici ho bude lákat marně. Leda by tu zanechal auto se vším, co má, a odešel pěšky, ale měla by taková oběť smysl jen kvůli bezdůvodné touze a možnosti úniku z vězení, ve kterém má úplnou volnost? Nikdy se neodváží. Stále bude hledat průjezd, zakroucenou uličku vedoucí pryč podloubím se třemi pavouky a vodou kapající z okna na kapotu, ale poučen zkušenostmi bude tušit, že postupem času stejně ztratí směr. Nebo se zalekne potkanů a jedovatého bahna pod blikající lampou a zahne radši do široké lipové aleje s výhledem na hvězdy, beze strachu, že… Strach!

„Z výšek“ snažím se z nouze o polovtip. Praskla struna. Souzvuk společného mlčení se utápí v trapné otázce, co říct. Pár loků vína, opatrný pohled do strany a k vyplnění mezery v hudební produkci se začíná rozjíždět fádní jam na dávno ohrané rify. Řidič škodovky se ztrácí v namodralém světle displeje telefonu; vyprázdněný mozek se s gustem sytí pocitem promrzlých nohou. Pokus o přitulení se (Není ti zima?) tvoří společně s odpovědí „Ne zas taková“ jen přechod na refrén podprůměrného vyčpělého lovesongu. Smysl zapadá mezi otřepané fráze převalující se na hladině donekonečna opakované tóniky a dominanty.

„Promiň, zítra do toho Berlína vstávam ve čtyři, půjdu domu, potřebuju stihnout tenhle autobus, jinak bych musel pěšky.“

„Jojo, já se musim jít taky ještě učit, tak se potom nějak potkáme.“

Po objetí a přání úsměvu na dobrou noc si ale sedla zpátky na lavičku. Autobusem jsem odjel jenom pár stanic, abychom se už nepotkali, a dál šel pěšky – chtěl jsem se chvilku projít aspoň po městě.