Kouzlo starého vývratu

Kouzlo starého vývratu

„ Zdravím tě, Evo. Jdeš si zase jednou pořádně protřást tělo?“ zahalekal jsem na štíhlou brunetu, která pravidelně jedenkrát za týden vyjížděla na černém Icikovi.

„ Jasně, Michale…vždyť víš, dneska je čtvrtek a už se nemůžu ani dočkat…“ přiznala se a zmizela ve stáji.

Hm, tak ty se už nemůžeš ani dočkat, říkáš? Já jsem na tom, holka, úplně stejně…“ rychle jsem přeběhl do zadní části stáje, kde jsem měl vytvořené rafinované kukátko do ženské šatny. Se zatajeným dechem jsem k otvoru přitisknul své oko a nedočkavě zaostřil. Přišel jsem tak akorát v momentě, kdy si rozčesávala vlasy a nutila je do sportovního ohonu. Jen to, holka, nepřeháněj…s určitou dávkou netrpělivosti drnčel zvědavý drát v mém mozku. No konečně…vydechl jsem nahlas když Eva naposledy zkontrolovala svou vizáž v zrcadle, do kterého vyslala zpitvořený úsměv, dokončený dlouhým vyplazením jazyku.

Pak mi na moment zmizela ze zorného pole, to když se ohnula pro věci ve své tašce. Když se zase objevila, tak šla pro jistotu ke dveřím a otočila klíčem v zámku. Máš, holka, pravdu. V dnešní době není opatrnosti nikdy dost. Pochválil jsem ji za tento úkon a vyměnil si své levé zpocené oko na dírce za to druhé. Teď už nastala ta očekávaná svlékací krace bez bázně a hany. Ani jsem pořádně nestačil sledovat ten fofr, jak rychle se stohovaly jednotlivé věci na židli. Nejkrásnější na tom bylo, že teprve když si sundala i podprsenku a kalhotky, tak si svlečené věci teprve pečlivě srovnala a při tom občas na sebe mrkla do zrcadla. Když byla hotová, postavila se bokem před zrcadlo a rukama napravila nepatrný prověs ňader. Spokojeně se na sebe usmála, založila ruce v bok a silně zavrtěla hrudníkem tak, že se jí ňadra bláznivě rozkmitala. Měl jsem ji před svým vytřeštěným okem hned dvakrát, jenom jsem mlsně polykal na prázdno. A když začala zatahovat a vystrkovat břicho, když střídala jednu pózu za druhou, mírně se mi zarosilo i čelo.

Byla to nesporně pěkná kočka a její sotva dvacetiletá postava měla krásně plně vyvážené tvary. V podpaždí pečlivě vyholená, po obou stranách hrudníku jemné náznaky stupínků žeber. Silně vykrojené boky, a když se otočila ke mně, tak jsem si i všiml, že na břiše měla malinko temnější jizvu, která se svým spodním koncem skoro schovávala v krátce zastřiženém temném ježkovi. Než jsem se nadál, tak zase svůdné tělo zmizelo v zákrytu jezdeckých hadříků. Ještě jednou zalovila v  kabele a rychle si něco zasunula do záňadří. Ani jsem nestihl poznat, co to vlastně bylo. Pak poslední kontrola v zrcadle a já bleskem vystartoval na druhou stranu stáje.

„ Tak co, Michale, jak se asi dneska cítí můj miláček?“ zaslechl jsem za sebou její příjemný hlas.

„ Jestli máš na mysli Icika, tak se už nemůže ani dočkat. Skoro bych si to s ním vyměnil…“ utrousil jsem ledabyle.

„ Opravdu bys to dokázal? Já nevím, jestli bys mě taky tak hezky povozil, jak to umí právě on?“

„ Třeba by ses, Evičko, i divila…“ zvedl jsem významně obočí.

„ Povím ti, že se ale docela cítíš. Dej si pozor, nebo tě jednou vezmu za slovo. Aby sis pak neudělal jen ostudu…“ usmála se.

„ To je škoda…“ zabručel jsem si pod nos tak, aby to ještě zaslechla.

„ Co jsi říkal? Že čeho je to škoda?“
„ No, že mě vezmeš až jednou a že jen za to slovo… ach jo…“
„ Ty jsi dneska samá legrace…“ zasmála se, a když se kolem mě protahovala, tak mě chytla za špičku nosu…“ Co ty víš, třeba i za něco jiného…“ šeptla a rychle si převzala již osedlaného koně.

Stál jsem smutně mezi vraty a sledoval, jak se lehkým klusem ladně vzdalovala po své pravidelné trase. Oči mlsně nasávaly pravidelný rytmus dosedajícího zadečku, pevně staženého rajtkami, a najednou jsem dostal šílený nápad. Vběhl jsem pod přístřešek, skočil na staré kolo a vydal se po její stopě. Pro jistotu jsem se držel v uctivé vzdálenosti s rozhodnutím, že ji dneska prostě na její dvouhodinové vyjížďce doprovodím. Daleko přede mnou odbočila z hlavní cesty a zmizela v  lese. Najednou nás oba pohltilo tajemné šero a zvláštní ticho, které bylo přerušováno jen občasným zafrkáním Icika, nebo zaskřípáním mého ocelového oře. Pomalinku dorajtovala až na lesní hranu, kde náhle zastavila. Musel jsem taky rychle zastavit a zmizet v hustém křoví, kde jsem se při brzdícím manévru zabořil do měkkého listnatého podloží.

 Eva se vysoko zvedla v sedle a její ručka zalovila v  záňadří. S tím něčím, co vylovila, a já pořád ještě nevěděl, o co jde, dlouho manévrovala před sebou v  zákrytu svého těla. Když si při tom rozepnula kalhoty a pak se dlouho upravovala, začal jsem z toho být docela zmatený. Když byla konečně hotová, opatrně dosedla, několikrát sebou zavrtěla a pak se zase dala do pohybu. Tušil jsem nějakou nejapnost už proto, že najednou začala dosedat úplně jinak, s takovým zvláštním lehkým dotahem klína. Začal jsem se potit.  Netrvalo dlouho a občas se ke mně doneslo její tiché zasténání a vůbec se tak nějak divně v sedle začala předklánět. Začal jsem ve své naivitě vážně uvažovat o tom, zda bych neměl silně šlápnout do pedálů a jet jí na pomoc.

 Když ale dorazila k velkému rigolu, vytvořenému mohutným vývratem, tak se Icik na příkaz zapíchl a znehybněl. Eva, ta k mému překvapení ne. Ta pomalinku kroužila svými boky a každou chvilku si lehla na jeho mohutnou šíji. Její sténání bylo čím dál tím hlasitější, až se křečovitě zvedla, vzpřímila se a s  hlubokým výdechem se uvolnila.

Teď už jsem měl skoro nezlomnou jistotu, že ten podivný taneček na koňském hřbetě má něco společného s nějakým erotickým dováděním. Překvapením se mi otevřela huba a nemohl jsem se zbavit pocitu, že snad sním. Pomalinku si vykroužila poslední pohyby svého chtění a pak potichu sjela na zelený polštář trávy. Icik, zřejmě zvyklý na tento manévr, udělal několik kroků stranou a vybral si místečko pro svou svačinku. Eva mi zmizela ze zorného pole za hranou vývratu. Rychle jsem opřel kolo v křoví a přenesl se do prostoru, kde trčel vzhůru mohutný talíř upletený z kořenů padlého velikána. Když jsem opatrně vystrčil hlavu, uviděl jsem ji celou. Ležela na malé dece a zrovna si rozepínala zip kalhot. Její dlaň zmizela pod růžovou látkou kalhotek a teprve když ji zase vytáhla, poznal jsem celou pravdu…

Její ručka svírala nějaký malý podlouhlý, jakoby gumový předmět. Lehce se jej dotkla rty, položila si jej vedle sebe a bezmocně rozhodila doširoka ruce. Jenom její hrudníček se ještě vzrušením pohyboval. Stál jsem tam dost bezradně a honem nevěděl, co mám podniknout.

Jedna věc mi však byla jasná, ona strádá…ano, ona strádá. Věděl jsem o ní, že se na ni Mirek skoro po čtyřletém chození vykašlal a že to ze začátku i hodně těžce nesla. I když něco takového bych speciálně u ní nikdy nepředpokládal. Ale kdo to má už napsáno na čele…povzdychl jsem si.

Za chvilku jedna z jejích paží pomalinku zmizela pod trikem a usídlila se přesně tam, kde se na levé straně honosila svou ostrou konturou vzrušená bradavka. Bylo jasně vidět, jak se jí roztančily prsty a souběžně s tím v pomalých pohybech i celé tělo.

Druhá ruka uvolnila sevření kalhot a stáhla je až pod kolena, která se jí rozestoupila a kotníky se v trávě zkřížily. To už začalo být nad moje síly. Ruka, která se držela zbytku silného kořene se rozechvěla tak, že se z těch malých vlásečnicových kořínků začala sypat suchá hlína.

Její hrdlo zase začalo produkovat známé zvuky, a když si navíc vysoko vyhrnula své triko, cítil jsem, že se dostávám na samou hranici své mužské odolné zdrženlivosti. Už jsem se nevydržel na tu zvláštní překrásnou provokaci dívat a padl na kolena. Ruce z mého zpoceného těla začaly strhávat oblečení a já cítil, jak se sám dostávám do  nebezpečného transu, který již dávno z mé rozpálené palice vyhnal schopnost chladnokrevné úvahy. Když jsem zase na půl svlečený vytrčil opatrně hlavu, zrovna si skopala boty a vysmekla se z kalhot úplně. Jako smyslu zbavený jsem učinil totéž a něco, nebo někdo v hloubce mého nitra dal příkaz ke startu…

Vylekaná Eva mě zaregistrovala až v momentě, kdy jsem před ní dopadl na kolena a chytil ji za ramena.

„ Proboha, co tady děláš!“ zděšeně zakvílela a leknutím nestihla ani scvaknout svá kolena.

„ Já, já jsem se o tebe hrozně bál…“ koktal jsem a můj klín se bez dalšího varování pevně přitiskl na ten její.

„ Ale, to…to přeci nemůžeš…nemůžeš…ne…“ razance hlasu rychle unikala a její drápky se mi bolestivě zasekly do masa.

„ Já, já tě už dlouho miluji, já si na tebe už hrozně dlouho myslím…promiň mi to prosím. Neboj se mě, já, já už dlouho vidím...jak se nepředstavitelně trápíš. Prosím, nevyháněj mě…“ zaškemral jsem a znova krouživě přitiskl silou svůj klín.

„ Ale já ti to…proboha Michale…“ její paže se o mě vzepřely,  ale ještě pořád nevěděly, zda mě obejmou nebo surově vyženou.

„ Prosím…“ udělal jsem několik rychlejších pohybů a ona na můj pohyb pohádkově naskočila.

„ Ty šílenče! Ty neuvěřitelný šílenče, takhle mě přepadnout!“ zasekla do mě znova své drápky a zoubky chňaply po mém rameni.

„ To je přeci proti přírodě, takhle krutě se sama trápit tady pod tím vývratem…“

„ Já se z tebe zblázním…já…“ byla její poslední srozumitelná slova, než se odevzdaně a plně propadla. Icik, jako by udiveně každou chvilku zvedl hlavu a hlasitě zafrkal.

Pak nám reálný svět začal pomalinku mizet a já si dodnes pamatuji, že jsem plnil nekonečně dlouho tu výsostnou úlohu poctivě bušícího permoníka v jejím hlasitém rytmickém doprovodu.

A v ten moment nám bylo lhostejno, jestli vyplašíme zvěř v okruhu několika desítek kilometrů, nebo ne. Tato spontánní akce dlouho nasbíraného chtění nás totálně převálcovala. Eva tančila v pravidelných výstřelech své extáze a já byl hlasově zatlačen totálně do pozadí. Kdyby se v ten moment někdo pohyboval v blízkém okolí, určitě by musel nabýt dojmu, že tam někde v lese probíhá při nejmenším rituální vražda. Jenom slabě v hloubce svého podvědomí jsem registroval narůstající přetlaky hrozící mohutnou explozí z mého vroucího niterného kotle. Pojistný ventil se náhle s velkým třeskem otevřel a já zajódloval tak silně, jako by mi bez umrtvení trhali hned čtyři zuby moudrosti najednou. Malá, těsná komůrka dychtivé Evy se náhle přeplnila přívalem životadárné tekutiny a její klín v souběhu vzájemného vrcholu vystřelil v prudkých dobyvačných přírazech vzhůru, až jsme společně na samém vrcholu zůstali dlouho křečovitě viset. Vteřinu, minutu, hodinu...nevím...

Vím jenom, kdy jsme zase dopadli na vyždímanou zeleň trávy, která se silně mísila s žlutavým jílem. Až za dlouhou dobu jsem byl z její komůrky vyplaven na čerstvý vzduch a déšť tisíce polibků, padající z jejích vyprahlých rtů, mě vracel do náruče života.

Ano, tenkrát jsem vyfasoval vstupenku do mého současného stavu manželského a byl jsem za dalších devět měsíců korunován na toho nejdomýšlivějšího tátu ve střední Evropě.

 Náš syn miluje přírodu i koně a my milujeme našeho syna....a dlouho, předlouho, někdy i mnohokrát za týden s plným nasazením i sami sebe...

 ***                    

ww.geper.cz