Pan Leiss

Bylo jedno město. V tom městě žila babička se svou vnučkou. Každý večer jí vyprávěla pohádky a příběhy. "A babičko, jak to tedy je s tím panem Leissem?" "Tebe to asi vážně zajímá... Tak dobře... Já ti to povím...Byl jednou jeden rytíř. Jmenoval se Leiss.

"Doprčic, to nemůžete mít jedny žvýkačky dohromady? Já vám, vy děti moje, nerozumím. Vy místo toho, aby jste se naučily šetřit, tak rozhazujete za hlouposti!" Na tohle musel starší syn zareagovat: "Ale papá, vždyť víš, že má sestra má ráda melounové a já pepermintové ývýkačky. To by prostě dohromady nešlo." Stáli v koloně aut. Na dálnici, která procházela středem hrabství rodiny Leissových, kterému se krátce říká Stoka. Rytíř Leiss byl totiž neuvěřitelný hamoun. Možná větší, než strýček Skrblík. Pro drachnu by si dal koleno vrtat. Ale měl něco, co nikdo jiný. Velmi krásnou ženu, dvě děti, čtyři koně, jednu krávu (aby nemusel kupovat mléko), dva psy, jednu kočku, papouška a opelichaného křečka plus navíc vycvičené myši z kanálů. Měl svou rodinu velice nerad. Snažil se na nich co nejvíce ušetřit. Dařilo se mu to. Až jednou toho měla jeho žena dost. "Já už s tebou dál žít nebudu!" Prásk! Rozbila nesmírně drahou vázu. Spadl na kolena: "Né!! To Né!" Otevřela jeho trezor.

A s indiánským pokřikem se vrhla mezi peníze. Tak co myslíš, jak to dopadne?" "No, babičko, já myslím, že se k němu vrátí. Nebo možná zchudne. Nebo ho možná sežere vlkodlak. A nebo..." "Anebo ti dopovím příště. Teď už je čas spát. Dobrou noc, princezno." Zašeptala babička a dala své vnučce pusu na čelo.