Hra osudu II.

Jak to vlastně všechno začalo?

Teď sedím na slamníku a myšlenkami se propadám do výkalů stereotypu. Stárnoucí povadlé tělo a beznadějí okoralá duše propadající se do pocitu beznaděje a promarněného času. Život se změnil v okovy bytí. Pocit marnosti, pomíjivosti a ztráty smyslu všeho na co pohlédneme. Mezitím se čas od času naskytne chvilka, kdy člověk vnímá svět jako ti druzí, zastřeně, povrchně. Jakoby skutečný smysl života byl přikryt závojem zbytečných nutností. Možná je to všechno jenom proto, že jsme kdysi své skutečné radosti schovali za nesmyslné náhražky, kterými jsme sice získali pohodlí těla, ale náš duch se změnil v malé dementní dítě, které nedokáže rozeznat dobré od zlého. Trapně tu sedím na pryčně, stěžuji si na výdobytky a bohatě z nich užívám plnými doušky. I to je trochu náznak ztráty sebeúcty. Je to znamení toho, že člověk pouze ví a zná, ale nehodlá s ničím nic dělat. Je to absolutní vítězství těla nad duchem. Veškeré hlubší rozjímání o věcech souvisejících se mění pouze v trapné disputace s vlastním svědomím. Plácám sebou ve výkalech lidského stáda nemaje žaludek se začlenit mezi ostatní vlky, ale zároveň nechci být ani ovcí a to je ten nejhorší osud vyhnance.

Co dál?

Povedlo se mi pohlédnout pod pokličku tajemství života, poodhrnout závoj času a toto tajemství je tak tíživé, že jej sám nejsem schopen unést a tak hledám odlehčení svého údělu v sdělení skutečností ostatním, byť touto formou. Má touha po poznání však nebyla ukojena, ale uvrhla mne do většího zoufalství a bídy než bych se byl kdy nadál. Jedno jsem však zjistil naprosto jasně a jsem za to strašlivě vděčen. O všechno může člověk přijít, všechno může člověk ztratit i věci o kterých se domnívá, že jsou věčné. Jediné co člověku zůstává ať už přijde úplně o vše, o majetek, svobodu, dokonce i o život, jsou vzpomínky.

Čas, to je jedna velká hříčka. Hříčka na šachovnici života a vzpomínky ty nechávají v člověku roztodivné příběhy, které bývají jedinými utěšitelkami naší samoty. Záleží na jedinci jak svůj čas využije, jaký příběh splete z přediva bytí.

Hodně lidí žije svůj život ve vyjetých kolejích, přežívá. Zapadnou mezi vyznačené mantinely a smyslem jejich života se stane ukojení vlastních potřeb. Pak jsou tací, kteří se snaží zbavit všeho a oddávají se pouze smyslu přežití za každou cenu. Majetek svazuje ducha a potlačuje svobodu, proto hledání jejich svobody spočívá ve vlastnictví pouze toho nejnutnějšího. Hluboko v sobě jsem cítil sympatie k druhé skupině lidí, ale něco mne neustále drželo v kategorii první. To něco byl strach opustit všechno a vrhnout se do náruče nejistoty. Můj strach nakonec osud zlomil sám. Nasměroval mne do těchto kolejí a uvrhl do víru šíleného dění o kterém chci vyprávět.

Od svého mládí jsem byl považován za rebelanta a nespokojence. Putoval jsem od jednoho zaměstnání k druhému, od jednoho koníčka k dalšímu, střídal přátele, bydliště a neustále hledal životní náplň. Neustále hledal to, pro co jsem byl stvořen. Mezi mou životní peripetií jsem se stačil i oženit a kupodivu manželka a rodina se staly na nějaký čas mým pilířem. Dodali mi pocit stálosti čehosi v mém žití, byť jak jsem zjistil že falešný. Ti jediní mne dlouhá léta usměrňovali a udržovali v kolejích spořádanosti. Nebýt jich asi bych nikdy nepoznal život usazeného člověka. Osud je však nevyhnutelný a dostihne vás ať jste na své dráze jakkoliv daleko. Žil jsem sice život usazený, umírněný, ale neustále cítil ve svém nitru jakousi bouři. Zatímco ostatní vedle mne vedli životy srovnané do pojmenovaných škatulek -  zaměstnání, rodina -  já se s podobným osudem nedokázal smířit. Snažil jsem se dosáhnout výše a věnovat tomu více. V době mého podnikání jsem narážel příliš často na hladové tlamy vlků, kteří ze mne rvali maso až na kost. To se mi stalo osudným. Příliš často jsem sedal na lep těm, kteří neměli s ničím ohledy a podléhal jim svou bezednou naivitou. Postupně jsem přicházel o vše. Začali dluhy, pak přišli exekuce, zůstal prázdný byt ze kterého posléze odešla i žena s dětmi. Zůstal jsem sám bez šance se vyhrabat z tohoto bahna. Život ztratil v tu chvíli smysl, protože ten smysl člověk hledal pouze v jistotě, pohodlí a přebytcích. Příliš často jsem si myslel, že život skončil a chtěl jsem ho uzavřít i fyzicky. Hloupě jsem si neuvědomoval, že skutečný život začal až když zaklaply dveře teď už ne mého prázdného bytu, zalepili je pásky s úředním razítkem a já v doprovodu exekučního pracovníka vyšel z domu. V tu chvíli se přede mnou otevřel celý svět a já se cítil poprvé za život doopravdy svobodný. Mé vězení skončilo a můj život začal. V tu chvíli se roztočilo kolo mého osudu.

(pokračování)