I Smrt se utne

Kouř se pomalu vznášel k nebi, spolu s posledními steny umírajících. Temná postava procházela bojištěm, zbytky zátarasů, i těly padlých vojáků. U každého se zastavila s neodkladným poselstvím. S depeší, která se nedá odmítnout a která bude časem doručena každému. Postupně, voják za vojákem, muž za mužem, duše za duší, odcházeli tak, jako odejde každý, poklepe-li mu na rameno a s větou "Je čas jít.", máchne svou věčně nabroušenou kosou. Ona není zlá. Přežila časy a věky. Zná vše a není věc, která by ji mohla vyvést z míry. A i tentokráte se sklonila nad mladíkem, v kdysi lesklé zbroji a s ledovým klidem ťala. Vydechl, ale Smrt zpozorněla. Dýchal dál ! "Že by vedle ?", pomyslela si. Ťala znova. Kosa prošla skrz, aniž by se jakkoli zpomalila, ale muž dýchal dále. "Stárnu." a tentokráte si dala opravdu záležet. Čepel se vnořila do stále tepajícího srdce a projela jím, jako horký nůž máslem. Voják stále dýchal. Jeho hruď se trhavě zvedala a zase klesala. "Buď máš z pekla stěstí a nebo nevím. Ale nemám čas se s tebou tady zaobírat. Čekají další a až skončím, tak se pro tebe vrátím.", pravila a vykročila k dalšímu. "Stejně mi nikam neutečeš." V duchu se zasmála, ale hluboko v její mysli vyklíčila pochybnost. ...co kdyby ?

---