Před deštěm

Roztřeseně si přitiskla ruce na hrudník. Jarní dusno zahlcovalo její mysl stejně jako myšlenky k nadcházejícím dním. Nikde se ani stéblo nepohnulo, vše jakoby skláceno tím pronikavým horkem čekalo na večer. Vzhlédla k ostrému slunci a znovu se pokusila nadechnout. Bezmezná tíha pustosti ležela jí na hrudi a v potem lesklých tvářích zračil  se odraz zítřka. Nebylo vysvobození, jen další pád do hlubin výčitek a studu. Kéž by ten déšť spláchnul všechny starosti stejně jako spláchne prach uplynulých dní ... snila .... jak by to bylo krásné ... však co člověku zbývá jiného než snít?

Zamyšleně seděl na lavičce v parku. Nechápal nespravedlnost osudu, stejně jako zmatené včely nechápaly nenadálý útok vedra. Byl sám, a zároveň obklopen všudypřítomnými myšlenkami. Nevnímal pot na svém čele, stejně jako nevnímal rozpálené slunce nebo opodál jdoucí ženu. Jeho pozornost na okamžik rozptýlil letmý závan chladného větru, který ho přinutil otočit se a nastavit tak tvář druhé straně parku.

Cosi jí donutilo zvednout oči.

Bezmyšlenkovitě se usmál.

Přízemní starosti obyčejného člověka, pomysleli si oba. Vítr zesílil, ve vzduchu bylo cítit neskutečné napětí. Vše očekávalo onu první kapku. První vysvobození. První předzvěst čehosi dalšího.

Také se usmála a pokračovala v cestě. Z nebe se spustil déšť.