Renatka

Zase další…Velká mastná tvář se na mě dívala ze vzdálenosti deseti centimetrů. Cítila sem její páchnoucí dech na své tváři a přála si, abych se nikdy nenarodila.

~°~°~°~

První  vzpomínka, která se mi vybavuje je černo-černá tma.

Trochu jsem se bála, ale necítila jsem se v nebezpečí. Byl to jen strach z neznáma.

Brzo tmu vystřídalo světlo. Nejdřív bylo oslnivé, ale když jsem si zvykla, dalo se to vydržet.

Přede mnou byla velká zarostlá tvář, která právě svačila obloženou bagetu.

Zastavil se na mě pohledem a chvíli mě pozoroval tak zvláštně…smutně.

Z jeho pokrmu odpadlo pár drobečků přímo na mé břicho.

Omluvně se usmál a ihned drobečky smetl. Jeho dotyk byl tak elektrizující a láskyplný.

Lehce mě pohladil.  

~°~°~°~

Díval se na mě každý den a já mu velice ochotně stála modelem. Po čase na mě začal i mluvit. Mluvil ke mě, jako by mě znal a já znala jeho.

Říkal mi Renatko.

Renatko…znělo to tak důvěrně.

Často opakoval, že je mu to líto.

Ale co?

Že by mě chtěl ještě jednou vidět, dotknout se mě…

Ale vždyť mě vidí každý den! A dotýkat se mě může kdy se mu zachce!

Byl tajemný, často mluvil tak že jsem mu vůbec nerozuměla. Říkal třeba, že za volant už nikdy nesedne.  Ne po tom co se stalo. Ale co se stalo už mi neřekl.

Každý den jsem čekala, až se rozední a on se na mě usměje jako už mnohokrát.

A pak jednou nepřišel. Čekala jsem, že se zjeví a zase nastane den, ale on se nevrátil, neprotrhl tu černou tmu a nechal mě tu zoufalou a samotnou.

A potom jednou se světlo vrátilo, ale on tam nebyl.

Přišlo znenadání a nečekaně. Nade mnou se vznášel obličej ženy s rudě namalovanými rty a s plnou hlavou natáček.

Od té doby se vracely. Pokaždé jiná.

Všechny se na mě jen letmo podívali a ihned zase nastala tma.

~°~°~°~

Zaslechla jsem hlas:

„Paní Karasová, pojďte se posadit.“

Dáma zavřela časopis a oddusala do křesla.