Dnešní ráno je strašně chytlavé

Mlha se vtírá do každého koutu města. I přes šeď dnešního rána, proudí davy lidí sem a tam. Spousty žáků spěchají do škol, lidé do práce a jiní naopak domů spát. Nepatřím ani do jedné skupiny těchto lidí. Vracím se domů začít další den. Sedím v tramvaji, koukám z okna a snažím se přebrat si skutečnosti posledních hodin. Vzpomínám si na radost, touhu ale i smutek a bolest. Opět je tu má rovnováha, v kterou věřím jako v nic jiného. Dnešní ráno je strašně chytlavé. Snažejíc vyrovnat se se skutečnosti odrážející realitu, se mi vkrádá na mysl nepopsatelné množství otázek. Analytické schopnosti opět ožívají a snaží se rozebrat každý detail minulé noci. Snaží se snad vyvrátit konečný verdikt a hledají slova slepého uchlácholení sebe sama? Zakazuji si to. Vím, že bych si ani zdaleka nepomohla. Nejsnadnější by bylo smířit se s faktem, že odešla – a už se nevrátí. Ale něco tomu asi tak nechce. Nabízené přátelství přijímám s obavou větší než sám Vesmír. Možná je to jen gesto jak nebýt nepřátelé. Jak zabránit zlým a ublíženým pohledům, když se náhodou potkáme na ulic. V případě přátelství podle mé definice se bojím katastrofálních důsledků.

Mezi současnou a následující otázkou se mi vyjeví okamžik včerejší noci, který vykouzlí úsměv na mé tváři a zároveň zabolí. Tak špatně se mi dnes vedle tebe spalo. Její potem lesknoucí se tělo ve světle lampy asi dlouho z mé mysli nevymizí. Čím víc na to budu myslet tím větší bolest si způsobím. Je to asi stejné, když se snažíte vytáhnout ruce z těsných okovů. Jenže pouta, kterými se přivazují lidská srdce způsobují větší rány.

V hlavě mi našeptávají dva hlasy. Jakoby mi na rameni seděli hollywoodské postavičky čerta a anděla představující dobro a zlo. Každý se  mi snaží vnutit své myšlenky a postoje. Ztrácím představu o tom co je správné a co není. Už nevím, které rozhodnutí je dětinské a jaké je očekáváno od dospělého člověka. Nedospíváme věkem, ale zkušenostmi. Vrásky na tváři nemáme jako podpis času, ale jsou způsobeny tím rytím v zemi, které nás zastaví pokaždé, když dostaneme kopanec života. Tak se ptám proč se mi pořád nedaří dospět – už dávno se netrápím pro věci krátkodobé a mé pole je zorané řádně. Sama v sobě hledám chybu, která mi je už roky předkládaná. Jakoby „být šťastný“ a „žít bez starosti“ byl hřích. Něco neuvěřitelného co občas zahlédneme na obloze. A když je něco jiné vyvolává to paniku a nutnost izolace od toho „normálního“. Jediný, kdo člověka nejvíc souží je on sám. Ve své hlavě si stavíme největší překážky k našemu štěstí a radosti, hledajíc neustále černou na tom co je bílé a naopak. Ignorujíc znatelné barvy života sami sebe spoutáváme šedi všednosti dne a bičujeme se soužením jen proto, abychom mohly říct „takový je život“. Ne drazí přítomní. Život je takový jaký ho chceme a jaký si ho uděláme.