(Ukázka z jedné z prvních kapitol)

Probudila jsem se o půl čtvrté ráno a celá roztřesená si sedla na okraj postele. Zdálo se mi, že se protější bílá zeď neoblomně přibližuje k mému tělu a snaží se mne dostat do situace, kdy budu muset začít křičet. Jsem totiž klaustrofobička. Asi.

                Pravděpodobně jsem skutečně začala strašlivě křičet, protože když budík ukazoval tři čtvrtě na čtyři, byla již u mne jakási podivná postava, která mi pevně tiskla svou ruku k ústům. Potom si vzala mou mastnou hlavu do klína a několik minut mne konejšivě hladila po vlasech.

                V šest jsem již byla na nohou. Chodila jsem po pokoji sem a tam a snažila se ze všech sil vzpomenout, kde jsem se tu octla. Marně. Paměť vykazovala nulovou produktivitu a drásala mne svou neoblomnou lhostejností. Ticho mi syčelo v uších a podivně zapáchající vzduch škemral o proniknutí do mých dýchacích cest. Bylo hrozné horko, cítila jsem jej, jak se po mně násilně plazí. Strnulé pohledy postav naproti v okně pak již jen umocňovaly pocit naprosté vnitřní hysterie. Bestie, bestie! Jste jako vykuchané lidské trosky. Máte bezedný pohled a nutíte všechny okolo, aby poslouchali na slovo vaši zdánlivou hloubku, vaši moudrost. Nejste nic, přinášíte jen smutek, křičela jsem v duchu.

                „Lehněte si a laskavě přestaňte svým dupáním obtěžovat ostatní,“ houkla na mne opovážlivě jedna z pacientek.

                „Ne, nemůžu,“ odpověděla jsem bezelstně.

                „Aha, taky vás děsí ty pohledy? Z toho si nic nedělejte, jsou to jen poslové pravdy.“

                „Cože?“

                „ Jak říkám, poslové pravdy. Symboly doby. Nic víc.“

                „Já vám pořád nějak nerozumím,“ přiznala jsem se.

                „Pssst, mluvte potišeji, jinak všechny vzbudíte. No, jsem hodně zainteresovaná do literatury, tak proto mě občas napadají podobné věci. Jejich pohledy jsou prázdné, ale už se jich nebojím. Nebojím se jich od té doby, co jsem usoudila, že stejné pohledy nosí všichni. Skoro všichni. I vy teď máte prázdný pohled. Sice se na mě tázavě koukáte, mimochodem máte moc krásné oči, ale základ, tresť vašeho pohledu je podobná vakuu. Vzpomínáte si ještě na Kafku? Na ošetřovatelku Lenku? Na jejich rozhovor? Nebo co takový Orten? Ale vraťme se ke Kafkovi. Jeho romány jsou fantastické. Ohlodané figurky chodící sem a tam. Hřbitovní ticho. Špinavé zapomenuté domy. Lidé, zvláště ženy, proměněné v otravnou havěť, v semeniště šedých krys. Jeho postavy jsou navenek nevýrazné, bez zvláštních polidšťujících znaků, uvnitř však plné emocí. Ale nenechte se zmást. Jejich emoce, city, pocity a nálady, to všechno jsou pouhé reflexy. Kafkovy romány jsou čistě pudové. Jednou jsem se na toto téma hádala s jistým panem profesorem, tvrdil pravý opak. Hold muži to vidí jinak.“

                „Jste profesorka?“ přerušila jsem téměř nechtěně plynulý tok její řeči.     

                „Ne, docentka,“ odpověděla jakoby mimochodem. Ale ještě bych se vrátila k tématu. Kafka je mistrem náznaku a symbolu. Jeho postavy vlastně ani nejsou živé, oscilují někde mezi služebností a nehotovým obrazem. Nevíme o nich zhola nic. Jdou na pozadí, v šeru. Ve vhodnou chvíli se zastaví a pak zase pokračují. Jejich chůze je rovnoměrná.“

(Ukázka z prostředku)

Z naší perspektivy se vše podobalo jedné obrovské pulsující mase. Měla růžové tělo a nekonečné plíce. Zvedala se spolu s lavinou výkřiků a klesala s únavou. Modlila se za nekonečnost klidných dní, přitom je sama nevědomky čeřila. Její dny nemohly být nikdy hladké a průsvitné jako vodní hladina v poledním slunci a ona to věděla. Spolu s ní to tušily také ony, přestože pravidelně před vysokými vlnami utíkaly. Nemohly jinak, byly těmi neustálými útěky prokleté. Podobaly se bájnému fénixovi, jenž stravuje sám sebe a netuší, že jeho opětné mládí je jen další předzvěstí pádu. Jsou nesmrtelné ve své věčné modlitbě. Jsou posedlé myšlenkou klidu, která se v nich rodí již v shnilé podobě. Jsou loudavé a zvadlé žít. Jsou jako melancholicky modré čekanky u cesty k vrakovišti.

Večírek skončil o půl dvanácté. Mohl trvat déle, ale vzduch byl natolik nasycen sladkou vůní uplynulého vzrušení, že se ženy téměř vzápětí po modlitbě vypařily do svých pokojů. Šla jsem v jejich stopách a pozorovala prokrvená a zpocená těla. Plížily se tlumeně osvětlenými chodbami jako duchové. V obličeji se jim odráželo znavené nic a neharmonicky se snoubilo s vyprahlým výrazem jejich očí. Místy jsem se jich začínala bát. Teprve, když jsem vlezla pod teplou peřinu a hlavu schovala mezi stehna, pachuť večírku postupně odumírala. Přemýšlela jsem o kolotočích. O houpačkách a jiných atrakcích, v nichž se duše zavíjí do sebe, kde okolní svět ztrácí své pevné kontury, aby mohl poodstoupit prvenství jedincova nitra. Pamatuji si, že jsem jednou jako malá holka nechtěla odejít z poutě. Znovu a znovu jsem ze své malé pěstičky sypala kolotočářům peníze na pult stánku a znovu a znovu se vozila v nejnemožnějších druzích atrakcí. Nevnímala jsem nic kromě sebe, kromě drobných stehýnek, lýtek, kromě roztomilého bříška, jež se uvnitř tajemně vzdouvalo.

„Nechceš toho už nechat a jít domů?“ zachytila mne máma pod paží a přísně se na mne podívala.

„Ne, maminko, ještě chvilinku. Prosííím. Já budu pak moc hodná,“ škemrala jsem o další potěšení.

„Proč? Vždyť na zahradě máš houpací síť, bazén a hračky.“

Podrbala jsem se za uchem a po chvíli rozmýšlení odpověděla: „Ale maminko, v houpací síti jsem miminko, v bazénku námořník a s hračkami si hraji na doktorku a kadeřnici. Tady na kolotočích jsem já sama.“

Máma jen klidně pohodila rameny a nechala mne na kolotočích, dokud je kolotočáři nezastavili. Potom jsem se jí na lavičce schoulila na klín.

„Tak jaké to bylo?“ zeptala se mne máma v domnění, že jsem se do sytosti vyřádila a nyní jsem konečně šťastná.

„Hmm,“ zabručela jsem. „Já už si chci zase hrát. Bylo mi na nich tak nějak smutno.“

Až nyní mi to všechno dochází. Cítila jsem tehdy strach. Obavu ze svých podzemních vod, které se na kolotočích začaly nebezpečně zvedat. Nechtěla jsem, aby mne zatopily, aby potřísnili všechno okolo mne jemným povlakem z magmatu. Chtěla jsem žít ve světě bez sopečných krajin a bez touhy utíkat před sebou a nestát se věčným štvancem svého podzemí.

Věděla jsem, že na pouti jsme jednou byli všichni. A taky jsem věděla, že někdo odtamtud odešel a někdo zůstal.

(Ukázka z konce...ale ne z poslední strany:-) )

A pak ta slova! Lesy, lány pole, sady, dům. Uvnitř domu tikají hodiny. Stůl. Na něm hoří svíčka. Čtvero rukou na desce stolu. Dva ostré pohledy. Muž a žena. Ona má na pažích modřiny, modrají se jí dokonce i v obličeji, ale sedí tiše, ani nedutá. „Nikam nepůjdeš!“ rozkáže jí muž. Kývá poslušně hlavou. Nemá kam jít, nemá na vybranou, musí sedět a mrákotně hltat jeho slova, která se ve vší své tíze třou o její vyplašené vědomí. A takhle pořád, neustále, až navždy.

                „Opravdu? A co je s ní teď? Žije ještě?“ ptám se vyprovokovaná osudem jeho babičky.

                „Ne, dávno odpočívá na hřbitově mezi ním a jeho rodinou. Umřela před pěti lety, přežila ho. Přežila ho o deset let.“

                „Našla si potom ještě někoho?“

                „Ona? Ne! Byla mu věrná do smrti smrťoucí. Ještě za ním každý týden pravidelně chodívala na hřbitov.“

                „To je divné.“

                „Proč? Neřekl bych. Živil ji, šatil ji, poskytoval ji střechu nad hlavou. Od jisté doby byl pro ni autorita číslo jedna. Co řekl, to platilo. Babička neměla své názory, možná kdysi, za mlada, ještě jako nezadaná holka. Prý byla hubatá a výřečná. No a pak zkrotla. Musela. Nic jiného jí nezbylo.“

                Mlčela jsem.

                „Co?“ zeptal se po nějaké chvíli.

                „Nic. Jen...jen si myslím, že...že ho milovala. Musela to být velká láska. Obětavá. Taková ta nezištná. Pamatuješ na Evičku? Tu z Kříže u potoka od Světlé?“ vyslovila jsem něžným tónem.

                „Nó, něco mi to říká, ale určitě jsem tu knihu nečetl.“

                „Chyba. Krásná knížka. Moc krásná. Ta Evička, představ si, že kvůli lásce, že se kvůli lásce dokonce i ponížila. Kvůli nějakému, s prominutím, kreténovi, který jí ničil život, chodil za jinou, utekl od ní. Nebyla zamilovaná, určitě nebyla! Všechna vášnivá i ta něžná láska určitě opadla ve chvíli, co se začal chovat jako totální vůl. A ona si přesto šla pro něj. Šla do domu té, ke které předtím utekl. Alespoň myslím, že to tak bylo.“

                „Tohle není láska, Magdo,“ oponoval mi Petr. „Tohle se nedá nazvat láskou. To je společenská povinnost.“

                „Není, podle mě není.“

                „Určitě je. A ty se těmihle příběhy a ideály necháváš strhnout. To není dobré. Věř, že to není vůbec dobré,“ kroutil hlavou.

                „Laskavě přestaň mluvit jako psycholog,“ napadla jsem jeho dikci, kterou se mne snažil přesvědčit o svých názorech.

                Nenechal se zastrašit. Mluvil dál. Mluvil o sobě. O době před zhruba patnácti lety. V hlavní roli jakási slečna a on. Byl opanován stejnými náhledy na věc jako já, snad je měl ještě o malinko vypilovanější a víc vstřebané, uvědomované. Snad v nich plaval jako v plodové vodě, kterou byl nucen kdysi dávno pít. Vztah se klátil, zmítal se ze strany na stranu jako křehoučká větévka v zimním bezčasí. On bojoval, pravý to byl rytíř! A pak křách! Tehdy již snoubenka odklopýtala do dalekých krajů dobýt srdce velectěného džentlmena v černém saku a ještě černějších brýlích – vlastně jen chodící ústní čelisti s porcelánovými zuby.

                „Pěkné,“ utrousila jsem jen proto, abych něco řekla.

                „Vůbec ne pěkné, odporné! Jednoduše jsem byl slepec, nic víc.“

                „A proč mi to vlastně říkáš? Hledáš paralely?“ dloubla jsem do místa, které se zdálo v tom okamžiku nejzranitelnější.

                „Kruci! Jo, hledám! Celou tu dobu je hledám!“ nechal se mnou vytočit a vyprsknul. „Kdy si konečně uvědomíš, Magdo, že neničíš jenom svůj život, ale i jeho! On toho už taky má dost, taky by chtěl žít jako někdo, kdo...“

                „Jako japoun neťapný? Jako tatíček, manžílek obecný? Jako generační nitka neskonalé šíře a pevnosti? Jo, to on by chtěl! To on by moc a moc chtěl! A nic víc. Tohle a nic víc! Ťapat si a jájíčkovat, beruškovat, medvítkovat, kytičkovat až do obludných rozměrů a do kýčovitých generačních aluzí! Je to vlastně jeden nezměrný kýč, který si žije ve své bezambiciózní mikrooblasti,“ ulevila jsem si slovy z mého deníku.

                „Ach tak,“ pokýval hlavou Petr. „A když to tak je, proč ho krucinál neopustíš? Nenecháš na pokoji sebe i jeho? Proč nesejdete z jedné cesty na nejbližší křižovatce, když už to mám vyjádřit jinak než běžně. Možná teprve teď to konečně pochopíš,“ podíval se na mne tázavě.

                „Ne, já to chápu, ale ty nechápeš mě.“

                „Myslíš, že ne? Myslíš, že nerozumím tvým ideálům, které jsem měl tu čest kdysi poznat? Anebo snad doufáš, že jsem ještě nepoznal, proč to všechno vlastně děláš? Proč ničíš dva ještě docela mladé životy? Tak to jsi na omylu. Vím to, až moc dobře.“

                „A co teda víš?“ nahnula jsem se k němu s nenávistným pohledem.

                „Jsi perfekcionistka. A hlavně jsi pořád někdo, kdo žije za vysokou skleněnou stěnou a dívá se na svět jinýma očima. Myslíš si, že tě dětství a dospívání vůbec nepoznamenalo?“

                Dětství a dospívání! Dva zapomenuté ostrovy v nedozírném oceánu mé paměti. Takové dvě kuličky s dynamitem, kterých se člověk nemůže nikdy zbavit. A tolik by chtěl! Ale pro mne tohle neplatí. Já jsem ty kuličky již dávno do sebe vstřebala, možná jsem je spolkla, kdo ví? Žiji teď životem čistým, neposkvrněným, hladkým jako sváteční ubrus. A nikdo mne nikdy nepřesvědčí o opaku! Se svým dětstvím se potýkají v dospělosti jen ti, kteří na něj zapomněli nebo ti, co jim sudičky z jakéhokoliv důvodu nedaly do vínku schopnost reflexe. A tak si ti lidé jen tak žijí, jen tak se plácají a koupají se ve svých temnotách jako napůl leklé rybky.

                „Tomuhle bohužel nevěřím, nevěřím tomu, že by se i na mě tyhle povídačky vztahovaly,“ odpověděla jsem po delší pomlce.

                „Jak moc se mýlíš, Magdo! Kdybys alespoň nebyla tak zatvrzelá a přesvědčená o své pravdě,“ povzdechl si a zvednul se z kavárenské židle.

                Když jsem se vrátila domů, Maxim zrovna pral prádlo. Neslyšel mne, pračka svým rychlým tempem ohlušovala úplně všechno, celý byt byl naplněn od shora až dolů zoufalými a dokonávajícími zvuky.

                Prošla jsem tiše okolo koupelny. A tam jsem to spatřila. Malebný obrázek, roztomilá črta poměrně mohutného muže čichajícímu k drobounkých dupačkám, s nichž se stále ještě musela linout předvčerejší kojenecká vůně. V neděli jsme totiž hlídali miminko jeho sestry. Vážně odlehčený a veselý den! Den, po jehož neviditelných strunách se plazila černá smola našich posledních měsíců. Budu na to ještě dlouho vzpomínat.

                Maxime, můj milý, explicitní a názorná bolest je nejvíc prudká a nejvíce dojímá. Proto...proto ti dnes večer ulehčím svět.