Vstal jsem

-

  Vstal jsem. Občas vstávám, abyste mi rozuměli. Jindy jen tak ležím a čtu si; povětšinou tak dlouho, než je čas jít si lehnout a usnout. Tedy já ležím pořád, ale ostatní si jdou lehnout. Začíná v tom být zmatek. Takže, dobře, začněme:

  Vstal jsem a sedl si za počítač. Cítil jsem, že dnes napíši nejlepší povídku svého života. Ale nic mě nenapadalo. Za oknem protékali malí parchanti do školy a já nevěděl, jak začít. Ptáci padali k zemi a strašně při tom řvali. Mraky vyjídaly slunce. Když se ze stupaček vylinula vůně sousedova oběda, já neměl ani čárku. Začínal jsem pochybovat, že bylo moudré vstanout.

  Asi ne, to spíš pěkná blbost, vyčetl jsem si.

  Blikající kurzor a absolutní prázdno za ním. Myslel jsem na ženu svého života, ale zůstala jen ženou mého života. Minimálně tak dlouho, než si najdu novou. Vzpomínal jsem na jednoho kamaráda, který se před čtyřmi lety utopil v bazéně na maturitním večírku. Soused si zatím chystal kávu a malí parchanti se vraceli ze školy. Ptáci se věšeli zpět na nebe a už tak neřvali. Za to štěkali psi. Vždycky jsem chtěl psa. Ale jsem příliš líný, než abych ho venčil. Nikdy jsem psa nechtěl. Žena mého života chtěla psa, já ne, musel bych ho venčit. To bych ale musel pravidelně vstávat. Mám problémy vstávat. Raději si čtu.

  Zakroutil jsem palcem na noze: občas s ním vedu takovéto války. Takhle nic nenapíši, řekl jsem si, když palec vyhrál. Čtyři jedna pro palec.

  Chtěl bych vlastnit starý psací stroj. Kakofonie textu, hra na klavír, střelba z kulometu, vlak jede, buchar bije: ratatata, prásk prásk, (zarážím na odstavec), buch buch a na konci nějaká pointa. Taková, v níž se zacyklí zbytečnost všedního dne, taková, která svému čtenáři vchrstne jeho vlastní ubohost do tváře. Ubozí jsme totiž všichni. Chtěl bych mít novou ženu svého života, ta stará mě již nudí. Občas i štve. Pokaždé, když je u mě doma, nenechá mě číst si v posteli. Pak jdeme do města: jsou tam domy, lidi, auta, sloupy, kanály, stromy, lidi, auta (lidí a aut tam je hodně), lampy, hromadná doprava, oči, ústa, paže, letní šaty, je tam léto, občas jaro, někdy podzim, sem tam i zima. Když ji spolkne kterýsi butik, pokaždé se vytratím do knihkupectví. Tam si vybírám tak dlouho, než se zjeví vedle mě a udělá mi strašnou scénu.

   „To tě vůbec nezajímám?“

   „Ale zajímáš.“

  Můj kamarád nikdy neměl pít tu zelenou. Myslím toho kamaráda, co se utopil. Pil zelenou, umřel v modři, pochovali jej v černi a všichni na něj zapomněli v životě. Vlastně jsem ho nikdy neměl rád. Jednou jsme se dokonce poprali. Po pohřbu jsme se všichni hrozně opili. Někdo řekl příšerně sprostý vtip, na nějž si již nejsem s to vzpomenout. Stejně to byl takový vtip, který by tu nenapsal. Což mi připomíná, že jsem si usmyslel sepsat nejlepší povídku mého života. Začněme:

  Jsem strašný sobec. Jednou bych o tom chtěl napsat povídku (nejlepší mého života). Nuda, sobeckost, slabost a na konci pointa, v níž se…ale to už znáte.

  Soused vařil večeři. Slunce zmizelo. Ptáci byli pryč. Psi už neštěkali, ale začali hlasitě výt. Soused pustil televizi. Já nenapsal ani čárku. Ani jednu jedinou podělanou čárku: žádná povídka, žádná pointa, v níž se…

  Ale to už znáte.

  Šel jsem si lehnout, tedy číst si.

  Znáte to?

  Já dobře.

--