Řekla: "Až za hrob"

Karel právě dostal svůj první polibek. Srdce mu buší. Má pocit, že jeho hrudník je pro něj příliš malý. Celý se chvěje drobnými otřesy pokaždé, když se rty sevřou trochu více nebo se jazyky dotknou. Uvědomuje si, že má problém se ovládat. Ruce by chtěly svírat hřejivé tělo a nohy skákat radostí. Klín se mu navaluje krví a přichází erekce. Karel se cítí trapně, že jej vzrušilo tak málo, i když pro něj tak moc. Odtahuje se boky dál, ale ona ho nepustí. Chytá ho za půlky a přitahuje k sobě. Už stojí úplně. Tak jako nikdy. A poprvé v životě ho někdo chytil za zadek, když teda nepočítá svou matku, která mu na něj plácala a toho ožralého chlapa jednou v hospodě.

            Ví, že má mít zavřené oči, četl to někde v časopise, že když je má člověk při líbání otevřené, vzbuzuje to nedůvěru. Točí se mu hlava. Dlouhé nehty se zarývají do riflí. Nejraději by hned začal onanovat, aby se zbavil toho vzrušení, které mu teď tepe v žilách. Má strach, že se ho stejně zbaví a bude se cítit ještě trapněji, protože ona to určitě pozná.  

            Má pocit, že se už líbají hrozně dlouho. Je nervózní, hrozně nervózní. Uvědomuje si, že za celých patnáct let svého života takhle nervózní nebyl. Co, když to dělá špatně? Ale to by mu už řekla, uklidňuje se obratem. Nebo ne?

            "Ty vole, čumte na Karla," slyší své kamarády a chce se mu smát, tak se směje a ona taky, stále spojeni rty. Karel otvírá oči. Ona je má stále zavřené. Vypadá nádherně. Pramínek černých vlasů ji visí přes oko. Ústa má otevřená a tvář zcela oddanou tomu okamžiku.

            Karel se probouzí. Je mu osmdesát a leží sám na smrtelné posteli v opuštěném domě, kde mu pár posledních let dělali společnost už jen pavouci a jedna myš. Pavučiny jsou všude, kde být můžou. Vedle postele má zásobu keksů, sušené šunky, trvanlivého salámu a ořechů. V deseti pětilitrových kanistrech má ještě vodu, doset jich už vyčerpal.

            Místnost je temná, jen dírou v těžkých okenicích proniká paprsek světla. Karel má fotku té dívky, s kterou se tenkrát poprvé líbal. Má na ni přesně ten výraz, který měla, když otevřel oči. I ten pramínek ji visí přes oko. Vedle fotky hoří svíčka, a leží svatební prsten, který je spojil, dokud je smrt nerozdělí. Rozdělila je před dvěma roky. Ten den nikdy nezapomene. Celý dům ztichl a potemněl, jako kdyby držel smutek. Její tělo pohřbil na zahradě a podle starého řeckého zvyku ji na oči položil po jednom euro centu. Když na tělo navršil hlínu, zasadil do ni desetiletý dub. Tak se její duše stane součástí stromu, říkal si. Její vlasy budou vlát ve větru a bude si povídat s ptáky. Děti si s ní budou hrát a milenci se jednou válet v jejím stínu, tak jako oni se líbali pod starým jilmem.

            Starý a slabý Karel vstává z postele v bílé noční košili, špinavé od bahna. Včera zasadil druhý dub, hned vedle manželčina. Nechal tam díru akorát na své tělo a na dřevěnou desku navršil hlínu. Na desku přidělal kolečka a špagát.

            Schází ze schodů se svíčkou v ruce a svraštělýma rukama před sebou odhrnuje pavučiny. Osminozí sousedé se schovávají před mihotavým světlem. Karel si uvědomuje, jak se cítí vyčerpaný. Síly mu docházejí a pavučiny začínají tížit. Připadá si, jako si asi musí připadat polapená moucha těsně před smrtí. Má pocit, že kolem sebe slyší tisíce tenkých a tichých, smějících se hlásků. Ale ony se nesmějí, ale pláčou, protože vidí, že Karel projde a odejde. A odejde navždy.

            Zakopl. Hlasy ztichly. Padá dolů a zachytává na sebe další a další pavoučí sítě, až se konečně zastavuje, zachráněn svými pavoučími přáteli. Ten strach jej trochu povzbudil a dodal mu síly. Vymotává se a staví na nohy. Už těžce dýchá. Tisíce očí sledují z temných skrýší, jak si počíná. Konečně přichází ke dveřím a chytá starou, rezavou kliku. Dělal ji sám, ale dnes si na to ani nevzpomene. Otáčí se do pokoje, a ozářen jasným slunečním světlem, které kolem něj vniká do místnosti, se loučí se svými pavouky. Dva roky to byli jeho jediní přátelé. Vychází ven a líbá dub, rostoucí nad hrobem jeho ženy.

            Ještě naposledy se rozhlíží po údolí, ve kterém jejich dům stojí. Byl zde jediný, obklopený horami, jako kdyby to byly hradby, chránící je před okolním světem.

            Lehá si do vykopané jámy, dlouze nasává nosem čerstvý vzduch a začíná tahat za připravené lano. Sbitá prkna, zatížená hlínou, se dávají do pohybu, až se nad ním země zavře úplně.

            V naprosté tmě si dává na oči dva euro centy.

            Karel právě přišel o panictví. Dívá se tak trochu zděšeně, ale přeci jen spokojeně na povadlý penis, visící mu mezi nohami, a má pocit, že je teď úplně jiný. Penis, ne Karel. Přemýšlí, jestli se jí to líbilo. Ale taky to dělala poprvé, tak to stejně nemůže posoudit. Stejně má strach, že tak nějak zklamal. Zapaluje si cigaretu.

            "Tys mě nikdy nezklamal," šeptá mu do ucha. "Ani když nás smrt rozdělila, jsi mě nezklamal. A teď mě polib."

            Karel se otáčí a ona tam stojí. Je jí patnáct let, má zavřené oči. Přes to pravé ji visí pramínek černých vlasů. Kouše je do rtu. Je zcela oddána tomu okamžiku. "Vítej," vzdychne stejně lehce, s náznakem strachu, jako když mu bylo patnáct let.