Třinácté rande

S Anežkou jsme se dohodli, že se sejdeme na hlavním nádraží. To místo měla opravdu moc ráda, připadalo ji romantické. Moc jsem se na ní těšil, byl to už měsíc, co jsme se neviděli.

Čas setkání určila Anežka na čtvrtou hodinu odpoledne. Tak jsem se na ní těšil, až jsem se rozhodl, že přijdu o půl hodiny dřív, kdyby snad náhodou i Anežka přijela dřív. To ona dělávala docela často.

            Jel jsem vlakem na místo určení. Rovnou ze školy, ani jsem se nešel naobědvat, jak jsem se na svoji Áňu těšil. Na její dlouhé vlnité rusé vlasy. Na její hluboké tmavé oči. Na její štíhlý, téměř vosí pas. Těšil jsem se na ni tak, že jsem si už ve vlaku přichystal peníze, abych ji někde na nádraží koupil květinu. Nějakou s lehce vtíravou vůní, podobnou té její.

            Vlak jel po celou cestu plynule a lehce, jakoby věděl, že veze vzácný náklad. Hloupého, ale zamilovaného studenta, těšícího se na svoji lásku. Jen před zastávkou na hlavní nádraží sebou vlak trochu škubnul. Pak jsem byl na místě.

            Vyšel jsem z vlaku s penězi v ruce a hledal ten stánek s květinami, co jsem tu viděl naposled. Měl jsem spoustu času, téměř tři čtvrtě hodiny. Několik minut jsem jako hlupák lítal sem a tam, dokud jsem nenašel ten vytoužený stánek. Koupil jsem Áně velice pěkný kousek, byla to vázaná kytice ze samých rudých a vanilkově žlutých kytek s několika třpytivými ozdobami, dal jsem za ni téměř celé kapesné. Sedl jsem si na lavici, kytici položil vedle sebe a zadíval se kolem sebe. Čekal jsem a čekal. Minuta míjela minutu a ta se zase míjela s minutou další. Stále jsem čekal, stále trpělivý a stále usměvavý. Poté se ve mně ovšem vzedmulo cosi, co se mi ani trochu nelíbilo. Hodiny už ukazovaly čtvrtou hodinu a kytka po mé pravici pomalu uvadala. Dál jsem se snažil být trpělivý. V duchu jsem si představil její jemné obličejové rysy, sametový svetřík a upnuté džíny. Nepomohlo to, Áňa už tu měla být, nedochvilnost nepatřila k jejím typickým vlastnostem. Vstal jsem.

            Plný rozhořčení jsem popadl kytici, která už byla víc mrtvá, než živá. Nabral jsem vítr do plachet a rychlým krokem se vydal k zastávce na zpáteční cestu domů. Hodiny mě uvědomily, že už je téměř pět hodin, byl jsem zklamaný a málem jsem se rozplakal. Tolik jsem se na svoji lásku těšil.

            A poté jsem ji zahlédl. Měla na sobě ten sametový svetřík a upnuté džíny. Čekala na mě, už dlouho před mým příjezdem. Kolem ní byl hlouček lidí a obdivoval se její kráse. Položil jsem kytici mezi její dlouhé hubené prstíky, pohladil ji po vlasech a zašeptal pár tajných milých slov na přivítanou. Už vím, co způsobilo to škubnutí vlaku, byla to Áňa rozvalená na kolejích. Krásná a na kusy.