Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDen v psychiatrické léčebně Bohnice
Autor
Montrealer
5:00
Nemůžu už spát. Opatrně a potmě, abych nebudil ostatní, sedativy nadopované spáče na pokoji, se plížím mezi postelemi na chodbu. Tam už si mohu rozsvítit. Toulám se po chodbách, které se na noc nezamykají a po WéCéch... (jak je vlastně množné číslo od WC?). Vařím si první dnešní blázinecké kafe: do hrnku s Neskávou se na záchodě natočí horká voda z červeného kohoutku. Pak si tamtéž čistím zuby (oba dva), ale ne tím kafem. Vlasy si zatím nečešu, protože na WC není zrcadlo a mohl by se mě pak někdo leknout.
6:00
Sestry odemkly koupelnu. Koupu se ve sprše, pak se holím u zrcadla a mám přitom docela fajn soukromí, vzhledem k brzké ranní hodině. Většina pacošů a pacošek totiž zatím spí spánkem spravedlivých. Do snídaně chybějí ještě plné dvě hodiny. Den v léčebně je jakoby určován hodinami, kdy se vydávají jídla. Tak mi to aspoň vždycky připadalo.
6:30
Sestry odemkly dveře nad schodištěm. Můžu sejít z poschodí do přízemku a případně si na společenské místnosti zahrát na piano trampské písničky a tradicionály, prostě opusy, které dokážu vybrnkat zpaměti, protože jsem si z domova nevzal noty. Na nervy přitom nikomu brnkat nebudu, protože všechny ložnice jsou v prvním poschodí, takže mě tam nikdo neuslyší.
7:00
První ospalci a ospalkyně se začínají mátožně rojit na chodbách. Na záchodech je nacpáno. Svítá. Zatvrzelí spáči jsou probouzeni sestrami popleskáváním po rameni a jinými, celkem mírbými způsoby. Většinou zase znovu usnou a jsou opakovaně buzeni na snídani a na ranní léky. Jak je z uvedeného zřejmé, mě takto budit nemuseli.
8:00 Snídaně (nikoli v trávě)
U okénka se okamžitě po jeho otevření tvoří dlouhá fronta. Tu ignoruji, protože porcí je (z rozhodnutí zdravotní pojišťovny) samozřejmě právě tolik, kolik je pacientů, takže se na mě dostat musí. Proto sedím a čekám, až se fronta "vyčerpá". Dnes máme loupák a máslo. Ó, my se máme, bílou kávu si dáme.
8:15 Ranní léky
Ráno obvykle bývá maximální množství léků. Například já ráno beru jedenáct různých prášků. Vysvětlení, proč a proti čemu který lék je nebo má být, na požádání podá lékař, ale pro obyčejného pacienta je dobré vědět, co, kdy a kolik čeho mám brát, jelikož sestry to při plnění zásobníků občas popletou. Pak nastává REKLAMACE, což jest kontrola léků v dlani proti předpisu dekursu.
8:30 Ranní úklid
Mají to zorganizováno podobně jako to bývalo na vojně za dob prezenční vojenské služby. Každý pacient má určen rajón, za který si odpovídá (ve značné nemilosti je samozřejmě úklid na WC). Provedení a pečlivost úklidu mají hlídat sestry, ale podle mých zkušeností všechno uhlídat nelze, a tak se zlenošeným jedincům obvykle daří se na příslušnou dobu někam "zašít". Proč také uklízet "cizí" blázinec. Doma si občas uklidím sám, ale v léčebně jsou všechny uklízené plochy jaksi mnohem rozsáhlejší a pokoje až osmilůžkové...
9:00 Komunita
Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. Tato zásada idealistického komunizmu je v léčebně naplňována tak, že všichni pacienti, jeden po druhém, podají před plénem ostatních pacientů lékařům sonorním hlasem podrobný raport o svých potížích za uplynulých 24 hodin, případně během uplynulého víkendu, a "za odměnu" jsou jim naordinovány léky nebo je jim upravena stávající medikace (až do finančního limitu určeného příslušnou zdravotní pojišťovnou). Vše se děje zcela veřejně, před očima (a hlavně před ušima) všech ostatních, takže lékařské tajemství není naplněno ani trochu. Pokud chce někdo o svých potížích hovořit v soukromí (mimo komunitu), může se přihlásit na pohovor k lékaři (v jeho pracovně). Zhruba v polovině případů bývá tomuto přání vyhověno.
Výhodou komunit je snad jen to, když jsem si uvědomil, že někteří pacienti mají podobné potíže, jako mám sám a tím je dopad těchto potíží poněkud oslaben. Sláva, hurá, i ostatním je blbě, nejsem v tom problému sám...
10:00 Dopolední aktivita
Každý pacient je zařazen do skupiny označené barvou (žlutá, modrá, zelená a červená). Já byl zařazen do žluté skupiny a moc mně to nevyhovovalo. "Spolužáci" v této skupině byli jen minimálně komunikativní, jinými slovy, dalo se s nimi mluvit jen dost omezeně.
Každá "barevná" skupina má vlastní plán denních aktivit -- skupina od skupiny odlišný. Mělo by to být tak trochu "šité na míru", ale neměl jsem dojem, že by se toto "připasování" příliš dařilo.
Pracovní terapie na paviloně
Je to dost otravná záležitost, pokud není k dispozici nějaká práce, která člověku "sedne". Většina pacientek na terapii plete, háčkuje nebo šije na stroji. Berou se v úvahu schopnosti a zručnost pacientů. Pokud si člověk nepřinese již "z domova" příslušnou pracovní dovednost, zbývají pro něj jiné, mozkovou aktivitu poněkud degradující činnosti, jako např. stříhání molitanu na malé kousky nebo plnění hadrových figurek takto získanou výplní.
V dílně byl také dřevěný tkalcovský stav z roku raz dva, ale byla to jediná činnost, trochu vyžadující soustředění, takže mi u něj čas o to rychleji ubíhal. Pochopitelně jsem si o práci na tkalcovským stavu sám řekl.
Dřevařská dílna
Tam se mi "zalíbilo" lakování dřevěných výrobků - byla to jedna z mála prací, u které jsem si dokázal duševně odpočinout. Navíc do dřevařské dílny občas chodí hezké pacientky z jiných pavilonů, ale většinou jsou jen málo komunikativní - jsou utlumeny buď silnými léky nebo svou chorobou, takže se s nimi nedá flirtovat ani jinak konverzovat. Pohled na některé pacienty je opravdu tristní. Mnozí zůstávají v léčebně několik let, takže jsem v dřevodílně opakovaně potkával ty samé lidi.
Cvičná kuchyňka
Tato záležitost se mi jevila jakožto poměrně zábavná. Terapeutka si vymyslí nějaké jídlo nebo se na něm den předem dohodne s postiženými pacienty ze skupiny - je totiž nutno předem nakoupit ingredience z prostředků léčebny, tedy vlastně z prostředků zdravotní pojišťovny, potažmo z vašich daní - a pak se podle pokynů terapeutky a podle receptu (který má ta dobrá duše nějakým způsobem ukrytý v hlavě) všichni krájejí, míchají, vaří, pečou, smaží apod., až je jídlo hotové. Cvičné kuchyňky jsem se zúčastnil čtyřikrát a výsledek byl pokaždé "k sežrání" a přesně tímto způsobem byl i zužitkován - podnikli jsme pokusy sami na sobě a uvařené jídlo jsme si sami snědli. Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevy...
Úklid oddělení
Tohle jsem tam ze všeho nejvíc nenáviděl. Celá skupina (nebo třeba dvě skupiny najednou) začaly "uklízet celý pavilon" podle přidělených rajónů. Pokud bylo možno se "ulejt" nebo po vojensku někam "zašít", tak jsem to pokaždé udělal a skoro vždycky mi to prošlo, protože sestry neokázaly všechny pacienty při úklidu ohlídat a někdy se o to ani moc nesnažily, dávajíce místo hlídání pacientů přednost kouření před pavilonem. Ještě horší to však bylo při úklidech loni. Zažil jsem situaci, kdy při ranní aktivitě uklízela celý pavilon žlutá skupina a při odpolední aktivitě dělala úplně totéž červená skupina. Při takovéto praxi se nelze divit, že pacienti jaksi ztrácejí motivaci dělat práci, která byla tentýž den již jednou udělána. Mimochodem - na některých (uzavřených) pavilonech pacienti neuklízejí, nýbrž jsou tam na plný úvazek uklízečky.
Hrabání listí
Těší se mezi pacienty asi stejné oblibě jako úklid oddělení. Před pavilonem je řada stromů, bohužel vesměs listnatých, které každý podzim shazují svůj letní šat. Listí pak volně ve větru padá na zem (což snad může malebně a poeticky vypadat), ale je třeba ho shrabat na hromádky, aby se dalo vidlemi naložit na traktor a odvézt, snad ke kompostování. Naštěstí v době, kdy jsem letos v bohnické léčebně byl, listí ještě téměř nepadalo, ale podzim se nezadržitelně blížil. Raději jsem se tedy zavčas nechal propustit domů ! Jsou však kupodivu pacienti, kteří si při hrabání listí psychicky odpočinou. Možná že mají chalupu se zahrádkou a tam takové hrabací aktivity dobrovolně, opakovaně a s láskou podnikají každý podzim. Já bohužel žádnou rekreační usedlost nevlastním a proto mě hrabání listí nikdy nebavilo.
Nácvik sociálních dovedností
Bohužel jsem se této aktivity nezúčastnil, moje skupina ji totiž neměla programu. Co se tam dělá, plyne z názvu... údajně se nacvičují možné situace na úřadech, nákupy a hospodaření s penězi (to bych opravdu rád věděl, jak... že by k tomu účelu používali vyřazené žetony z herny?). Až budu příště v blázinci, sám se asi na tenhle nácvik přihlásím, předstíraje, že se bojím na poště zaplatit inkaso, z obavy, aby mě úřednice u přepážky neošidila.
Moje vlastní trable
Do léčebny jsem se nechal převézt sanitkou, rychlou záchrannou službou na telefonu 155. Jako existující potíže jsem dispečerce uvedl deprese a sanitku jsem velmi rychle dostal. Přijela ke mně domů, naložila mě i s připravenými zavazadly a odvezla mě do Bohnic na Centrální příjem. Tam jsem byl příjemně překvapen, že mě poslali na otevřené oddělení (doposud jsem byl po příjezdu vždycky poslán na zavřené). Na paviloně 27 jsem pobyl 6 týdnů, bylo tam příjemné prostředí, téměř jako v rekreačním středisku -- lepší už je prý jenom Psychiatrické centrum Praha, což je pavilon, který sice v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice je, ale do léčebny organizačně nepatří - spadá pod Lékařskou fakultu Karlovy univerzity.
Na pavilonu 27 bylo sice dobré prostředí, ale výrazně mi tam nepomohli - dostával jsem stejné léky jako doma, pouze ve vyšších dávkách. Teprve po příchodu na pavilon 30 mi lékaři léky změnili. Poprvé neúspěšně - měl jsem po nich místo depresí úzkosti. Po druhé změně léků to začalo být lepší a proto jsem po dvou týdnech léčby novými léky požádal o propuštění. Výhodou otevřených oddělení je, že když o propuštění požádáte, tak vám vyhoví.
Pátá kolona - restaurace s obsluhou přímo v léčebně.
Do Páté kolony jsem chodil akorát na internet a to ne příliš často, jednak se tam na počítač muselo i hodinu čekat a navíc, pacoši u počítačů byli dost nepříjemní, neochotní, nedůtkliví... no nakonec to byli taky pacienti, ale čekal jsem, že ti, kdož s počítači umějí, se k sobě budou navzájem chovat vstřícněji, ale v tom jsem se, bohužel, mýlil.
Samozřejmě, mohl jsem do Pátý chodit na gáblíka, ale už takhle mám nadváhu, takže ani konzumace mě tam nelákala.
Propuštění
Propuštění z léčebny u mě vždycky vyvolává značný stres. Nejdříve je nutno v doprovodu sestry dojít do propouštěcí kanceláře a do pokladny, kde sestra oznámí, že jsem byl propuštěn, načež mi pokladní vydá nastřádaný důchod, což někdy bývá dost značná částka, pokud si člověk uvědomí, že s těmito penězi musí jet autobusem a potom metrem přes celou Prahu a vystavuje se přitom nebezpečí okradení. Mně navíc přibyla další zavazadla, protože jsem si v léčebně pořídil asi desek kusů různého oblečení v tamním Levném zboží. Nakonec jsem se rozhodl zavolat si z mincovního automatu taxíka a čekat na něj u automobilového vjezdu, což se nakonec ukázalo jako správná volba.