TAKOVÁ ZIMNÍ...

    Zubní laboratoř potřebovala co nejdříve najít náhradu za Arnošta, pokud možno výkonnější alespoň o devadesát procent. Požadované práce přibývalo a obě laborantky přestávaly takové vražedné tempo stíhat. Uběhly téměř dva měsíce od okamžiku, kdy Alena objevila dvě zastřelené a jednu vykrvácenou mrtvolu přímo na svém pracovišti. Normální člověk by se z toho automaticky sesypal. Její extrémně silná nátura však zapříčinila, že i přes vážnost situace zachovala naprosto chladnou hlavu a po odjezdu vyšetřovatelů a odvozu těl do márnice (laboratoř sídlila v budově nemocnice) se dala, stejně jako každý všední den, do práce.
    „Ještě si to nechám projít hlavou, ale určitě se ozvu,“ slýchala pak Alena od případných budoucích kolegů či kolegyň, když jim vysvětlila situaci, v níž se celé oddělení náhle ocitlo. Pochopitelně se již nikdo z nich nikdy více neozval. Navíc nebylo člověka, jenž by nevěděl, co se tehdy událo. Veškerá média i masmédia dokázala o celém případu popsat desítky stránek a prohovořit o něm v součtu i celé hodiny.
    Jako blesk z čistého nebe se posledního listopadu objevil ve dveřích laboratoře mladý, velmi slušně vypadající muž.
    „Dobrý den,“ zakuňkal nesměle. „Chtěl jsem se vás zeptat, jestli náhodou nepotřebujete laboranta navíc,“ pokračoval pak už s o něco znatelnější jistotou v hlase. I přes kvantum oblečení, jež měl na sobě, obě pracovnice zřetelně viděly, jak se ještě nyní klepe zimou.
    „Už dva měsíce!“, vykřikla Alena nadšeně. „Nějakou praxi... máte?“
    „Ano, pět let jsem pracoval v Opavě. Teď jsme se s manželkou přestěhovali sem, tak si sháním uplatnění někde tady,“ vysvětloval. „Jo, málem bych zapomněl – Luděk Goro,“ představoval se opožděně s nataženou pravicí.
    Hned, jak se všichni tři seznámili, se odebrali do kuchyňky, aby spolu probrali pár podrobností.
    „Tak od kdy byste byl schopen u nás nastoupit?“, zeptala se Alena tajícího muže.
    „Kdykoliv,“ odpověděl téměř automaticky. „Třeba hned zítra,“ řekl nadsazeně, moc dobře si vědom toho, že až tak rychle to zase nepůjde.
    „No, tak do zítřka bychom to už nestihli, ale dejme tomu, že patnáctého byste už klidně začít mohl,“ odpověděla Alena, zvedajíc tázavě oči na Alenu i uchazeče o místo.
    „Tak fajn, budu rád,“ řekl radostně.
    „Měly bychom mu to tady trošku ukázat, ať se tady necítí tak cize, že?“, navrhla Alena.
    Oba s ní souhlasili. Laborantky jej provedly všemi místnostmi a vysvětlily mu, kde se co dělá, což ostatně po pěti letech práce v tomto oboru při pohledu na ty všelijaké přístroje a pomůcky věděl.
    „Tak já nevím, z naší strany to už asi bude všechno. Kdyžtak přijďte co nejdříve s kopií maturitního vysvědčení, žádostí o přijetí do pracovního poměru a nějakým tím životopisem. Necháme vám vystavit pracovní smlouvu, kterou bychom pak mohli hned podepsat,“ informovala Luďka Alena.
    „Tak fajn, budu rád,“ řekl znova. „Já bych se zastavil třeba v pondělí, mohlo by být?“
    „Samozřejmě, budeme jenom rády,“ řekla souhlasně Alena.
    „Tak jo, díky moc, mějte se a na brzkou shledanou!“, pravil Luděk nadšeně, odcházeje pomalu domů.
    „Myslíš, že ví, co se tady stalo?“, zapochybovala Alena po Luďkově odchodu.
    „Nevypadal na to, asi ne,“ odpověděla Alena.
    „A řekneme mu to, nebo budeme držet hubu?“
    „Jdi radši pracovat, ať tu nesedíš do večera,“ řekla škodolibě Alena, odcházejíc ke svému stolu a rozdělané práci.

                                                                                                            ***

    Patnáctého prosince stál Luděk už deset minut před šestou hodinou ranní připraven vstoupit do laboratoře jako zdejší plnohodnotný zaměstnanec.
    „Jejda, vy už jste tady?“, začala konverzaci Alena. „To jdu asi pozdě, co?“, pokračovala s úsměvem, pohlížejíc na své hodinky.
    „Ne, ne, nejdete, ještě je brzo,“ ujišťoval ji Luděk.
    „Tak to jsem ráda,“ smála se, vsouvajíc klíč do zámku a vstupujíc do temné laboratoře. Rozsvítila všechna světla a ukázala Luďkovi, kde se převlékají, aby se mohl převléct do pracovního oděvu a co nejdříve předvést své umění.
    „Takže pět let praxe... to už asi něco umíte, že?“, uvažovala nahlas Alena.
    „No, tak doufám, že aspoň něco málo jsem pochytil,“ navazoval skromně Luděk.
    „Tak to hned zjistíme, ne?“, navrhla, rozsvěcujíc silnou lampu nad svým stolem. „Vaše místo bude asi tady vedle mě, jestli vám to nebude vadit,“ dodala, ukazujíc na sousední uklizený stůl. Očima přelétla všechny artikulátory a okludory, v nichž měla adaptovány práce nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější fáze vývoje. „Co třeba tadyten můstek?“, zeptala se, nastavujíc mu okludor se sádrovými modely obou zubních oblouků. „Distanční lak už tam je, ale zbytek byste mohl dodělat sám.“
    „Klidně,“ nebránil se Luděk. Ochotně se ujal přidělené práce a svědomitě se jí věnoval po celé následující dvě hodiny. >>Nooo, na první výtvor v novém zaměstnání se mi to nezdá nejhorší<< říkal si pyšně při pohledu na voskový model osmičlenného fazetovaného můstku probíhajícího od horní čtyřky vlevo až po čtyřku vpravo po dvou hodinách pečlivé práce.
    „Už?“, zeptala se Alena.
    Luděk souhlasně přikývl.
    „Můžu se jenom podívat? Věřím, že je to bezchybná práce,“ laškovala zcela otevřeně. „Hmmm, výborně! Máte to velice hezky promodelované, hlavně ty okluzní plošky, to se bude panu doktorovi určitě moc líbit. Vydržte ještě chviličku, pak to spolu odlijeme,“ sdělila mu ochotně, kladouc neskrývaný důraz na slovíčko spolu.Luděk se v duchu zhrozil: >>Kristova noho, co všechno ještě spolu budeme dělat?<<
    Za hodinu už stáli se zhotovenými formami u pece, v níž se vyplaví veškerý vosk z forem. „Nevím, jak jste to měli u vás, my dáváme prvně teplotu 500°C na 45 minut, pak to zvedáme na 900, 910°C.“
    „Dělali jsme to stejně, vidím, že máte stejnou pec,“ dovolil si pochválit snad deset let starý výtvor.
    „Skutečně? Tak to jsem ráda, aspoň se tady rychle zabydlíte, ne?“, řekla s úsměvem.
    >>No, tak doufám, že se tady nebudu zabydlovat sevšímvšudy<< pomyslel si Luděk s trochou důvtipu, sobě tolik vlastnímu. Neztrácel svůj věčný optimismus ani v těchto, jemu ne právě zcela příjemných, chvílích. „Můžu si tady někde zakouřit?“, zeptal se zcela nenávazně na předchozí „téma“.
    „V kuchyňce,“ odpověděla Alena víc než překvapeně. Luděk se bez váhání otočil a šel si zapálit, pomalu začínal být nejistý. >>Co jsem komu udělal? Proč se mnou nedokáže jednat jako s obyčejným zaměstnancem a pořád slýchám ty její dvojsmysly? JE DIVNÁ!<< říkal si v duchu přesvědčeně.
    Zapálil si svou oblíbenou cigaretu a skrz žaluzie pozoroval při pohledu z okna volně poletující sněhové vločky nejrůznějších velikostí i tvarů. >>Jó, být tak vločka a poletovat si vzduchem, nic nemuset, jenom dopadnout a ležet. Jé, jak já bych to hned bral!<< snil o své kariéře, jíž se mu bohužel nedostalo, jelikož se musel převtělit do tělesné schránky a trpět tak na tomto světě jako člověk a ne jako sněhová vločka. >>Třeba budu vločkou v dalším životě<< pomyslel si optimisticky. Představy o kariéře sněhové vločky se držel i po zbytek pracovní doby, neustále se svou touhou tiše zaobíral, nijak nevnímal okolní dění. Z hlubokého snění jej vyrušila až sestřička, přinášejíc misku s prasklou sponovou náhradou na horní čelist.
    „Můžu vás poprosit o opravu, tak do hodinky a půl?“, zeptala se sestřička Kristýna. „Pán si pro to přijde o půl třetí,“ informovala. Hodiny ukazovaly pět minut po třinácté.
    „Fajn, není problém,“ odpověděl ihned Luděk. Znova se podíval na hodiny a všiml si, že se jejich vteřinová ručička zastavila. „Ty hodiny nejdou, kde najdu baterku?“, zeptal se svých kolegyň v domnění, že mu poradí a on se zhostí tohoto jakože zodpovědného úkolu. Alena zvedla hlavu od práce, krátce se zamyslela, vstala a vydala se pro novou baterii. Luděk jen stál a nevěřícně na ni zíral. >>Tak vítej zpátky v realitě<< řekl si. >>Asi jsem ji vyrušil od práce<< upokojoval se. Alenina náhlá změna nálady Luďka samozřejmě pleskla přes nos a to docela razantně. Už to nebyla ta milá a vlídná paní laborantka, hleděla si jen svého a ostatní ji nezajímalo.
    „Sakra, co s tím krámem je?!“, vztekala se Alena po výměně baterie, kdy hodiny i přesto odmítaly šlapat. „Já se na to už fakt můžu vysrat,“ klela si pro sebe tiše, doufajíc, že ji neslyší ani Luděk, ani Alena.
    Stojící hodiny hodil Luděk raději za hlavu. Jal se tedy opravit prasklou náhradu. Po důkladném prohlédnutí si uvědomil velmi zvláštní věc - >>tu protézu znám.<<A skutečně. Po důkladnějším prozkoumání zjistil, že tuto protézu on sám vyrobil. Měl svůj nezaměnitelný způsob modelace, který zaručeně nemohl přehlédnout.
    „Sestři!“, volal za odcházející ženou v bílém. „Od koho je prosím vás ta protéza?“
    „Nevím, není to náš pacient, jenom přišel, že by ji potřeboval rychle opravit, protože o půl páté odjíždí pryč a bez zubů by jet nemohl,“ vysvětlovala mu sestřička.
    „Aha, a štítek už máte?“, pokračoval dále.
    „Ne, ten bude, až si přijde pro tu protézu,“ odsekla.
    „Dobře, díky.“
    „No nemáte zač,“ odpověděla podiveně. Luďkův neskrývaný zájem o majitele prasklé zubní náhrady ji samozřejmě zaujal, přesto si však nedovolila pokračovat ve výslechu á la Luděk.
    >>Sakra, tebe já musím vidět, ať jsi kdo jsi. Nosíš moji protézu, kterou shodou okolností teďka opravuju na druhém konci regionu.<< opakoval si během opravy. Neustále mu vrtalo hlavou, jak je to jen možné. Taková shoda náhod a zrovna u Luďka!
    Z rádia se ozvalo notoricky známíé pípnutí a moderátor odpoledního pořadu oznámil: „Je půl třetí.“ Luděk popadl opravenou náhradu a sebevědomě se vydal do ordinace v domnění, že tam už narazí na pacienta, jenž si přišel pro svou náhradu. Omyl. Kromě sestřičky a lékaře tam nikdo jiný nebyl. Akorát jedna mladičká pacientka s maminkou a ty určitě opravenou protézu nepotřebovaly.
    „Už tu byl?“, ptal se Luděk netrpělivě.
    Sestřička zavrtěla hlavou.
    „A můžu tu na něj počkat? Potřebuju nutně vědět, čí ta protéza je.“
    „Přinesu vám pak štítek, z toho si to přečtete,“ ujišťovala Luďka sestřička.
    „Tak fajn, díky,“ řekl a odešel zpátky do laboratoře.
    Netrpělivě vyčkával příchodu sestry. Stále však nepřicházela. >>Hlavně klid, říkala přece, že přijde, tak co by ksakru nechodila?<< uklidňoval se. Minuty se vlekly jako v písni Leoše Mareše. A možná ještě více.
    Seděl a čekal. Alena a Alena už byly doma, doktor se sestřičkou už taky odešli. Slyšel zabouchnutí dveří a vzdalující se kroky dvou osob, což nemohl být nikdo jiný než ti dva. >>Ta megera mě snad chce napínat!<< zděsil se. Kdepak, nebyla to ona, kdo jej chtěl napínat.
    Hrobové ticho prolomily hodiny, které se opět daly do pohybu. Luděk se podíval na displej svého mobilního telefonu, bylo za deset minut pět.
    „No co já tady zmůžu sám, už taky půjdu,“ řekl do prázdna. Neustále mu však vrtala hlavou ta zlomená náhrada. >>Já na to přijdu!<< pomyslel si přesvědčeně.

                                                                                                                    ***

    Dalšího rána do laboratoře vběhla sestřička doktora Kazimíra, která slíbila, že přinese ten vyplněný příkaz.  
    „Vy jste si vzal tu protézu k sobě?“, ptala se Luďka, aniž by dokonce pozdravila a popřála všem hezké ráno.
    „Ne, copak jsem blázen? Čekal jsem tu na vás do pěti, nepřišla jste s tím štítkem, tak jsem už šel. Stejně jste tu už taky nebyli.“
    „Co? Takže... vy ji vážně nemáte?“, divila se.
    „Ne, nemám.“
    Alena s Alenou jen zaujatě pozorovaly vzniklou situaci a obdařovaly se nechápavými pohledy.
    „Co bych s ní dělal?“, dodal Luděk okamžitě.
    „No tak ale kam potom zmizela?“
    „On si pro ni ještě nepřišel?“, pozastavil se Luděk nad sestřiččiným zájmem o práci, která už dávno měla být v ústech pacienta.
    „Ne, včera nepřišel, proto jsem vám nemohla ani přinést ten štítek. Tak jsme ji nechali v ordinaci v misce, a teď tam není!“, pokračovala.
    „Tak to je divné... já ji vážně nemám, vždyť jsem se k vám ani neměl jak dostat,“ vysvětloval Luděk.
    „No jo, to je pravda. Tak že by si s ní udělala radost uklízečka?“, přemýšlela nahlas.
    „Tak to těžko,“ přidala se do rozhovoru Alena, „ta tu včera ani nepáchla. Všechno zůstalo tak jak bylo.“
    „To mi pak hlava už tím tuplem nebere!“, svěřila se sestřička.
    „To asi nikomu tady,“ dodal Luděk.

                                                                                                                                    ***

    „Ty vole!“, vykřikl zcela překvapený Luděk, když listoval odevzdanými laboratorními štítky v košíčku na stole. Jeho slovník byl obvykle velmi vybíravý a málokdy mu z úst vypadl i tento mírný vulgarismus, tudíž se za sebe vzápětí začal stydět.
    „Co se stalo?“, ozvala se Alena s nenápadným zájmem, jako by mu tím chtěla říct: Budiž Ti odpuštěno.
    „Tady je štítek z toho včerejška... je na něm strýčkovo jméno!“, hlesl užasle.
    „Takže jste se s ním minul?“, napadlo Alenu.
    „Ne, neminul. Slyšela jste přece sestřičku! A slyšela jste i mě! To je opravdu hodně divné. A ani jsem se s ním stejně minout nemohl,“ svěřil se Luděk s jistou nostalgií v hlase.
    „Jak to?“
    „Před rokem zemřel,“ vysoukal ze sebe ztěžka.
    „Tak... to je opravdu divné,“ přitakala Alena.
    „Co to ale mělo znamenat? Vůbec se mi to nelíbí. Můžu si odskočit domů?“, zeptal se hned, jakmile jej napadlo celou věc probrat s manželkou.
    „Samozřejmě, běžte, stejně není nijak moc práce, to počká,“ pravila Alena vlídně.
    „Děkuji!“, řekl a odešel se převléci zpět do civilních šatů. Zdálo se mu, že cítí zápach unikajícího plynu, ale toho dne už nevěřil ani ostrému zimnímu slunci na obloze, tudíž svému zdání nevěnoval sebemenší pozornost. Ta se raději neustále ubírala jiným směrem, samozřejmě strýčkovým.
    Sotva nasedl do auta a opustil areál nemocnice, ozvala se ohlušující detonace provázená tlakovou vlnou, která zasáhla i Luďkova forda. Auto sebou smýklo na pravou stranu, tudíž nedošlo ke srážce s protijedoucím automobilem. Při pohledu do zpětných zrcátek nevěřil svým očím. Vymlácené okenní tabule náležely laboratoři, již před malou chvílí opustil. Jen o chlup unikl tak odporné smrti, jako jeho dvě kolegyně, které to štěstí neměly a Luděk si to všechno začal vcelku rychle uvědomovat...