Setrvačnost

Prolog

„A dědo, co je to dar z nebe?“

„Dar z nebe...? To je když místo aby sis zasloužila to, co dostáváš, najednou dostaneš to, co si myslíš, že zasloužíš.“

„Myslím, že bych zasloužila zmrzlinu.“

Setrvačnost

Krajina za okny vlaku se dává do pohybu. Čím dál častěji v ní nacházíme chyby; Ty, co skrýváme uvnitř, jsme už dávno našli. Zažívat tyhle pocity od dětství, asi bychom nedosáhli dospělosti. Od určitého, ne přesně vymezitelného období, už však žijeme jen jaksi ze setrvačnosti.

Dvojice rozjetých vagonů se zastavila.

„A vy byste vážně dokázala na chvíli předstírat, že... že mě máte ráda?“

„To si piš, že bych to svedla.“

„Víte...“

„A co kdybys mi konečně přestal vykat. To by to šlo hned rychlejc.“

„Počkejte – teda počkej – to, co myslím, to možná rychleji nejde.“

„To bys koukal, jak to jde, když se to veme za správnej konec.“

„Jakej konec, vždyť jsem ještě ani nezačal vysvětlovat, co bych...“

„Co bys tak asi, zrovna vode mě, moh‘ chtít. Vo čem se tu asi celou dobu bavíme.“

„Ale tak to není. Vždyť jsme pořád ještě nemluvili o tom hlavním.“

„Tak spusť, čas běží. Vo čem chceš mluvit? Tohle neni žádná zpovědnice.“

„Já bych od tebe chtěl něco jinýho, než... si myslíš. Já bych potřeboval...“

„Jo sviňáren ňákejch se ti zachtělo? Tak to prr, panáčku. Já nejsem žádná...“

„Ale ne, tak jsem to nemyslel. Nezlobte – teda nezlob... Můžu vám ještě tykat?“

„To víš, že můžeš. Ale to už konečně vyklop, ať můžu říct, jestli jo, a za kolik.“

„Já bych potřeboval jen to,... jak se tomu říká...“

„S tebou je taky řeč jak se Švédem.“

„Tys znala nějakého Švéda?“

„Ale ne, to jsem jen tak plácla. To se tak řiká.“

„Švédsko... byla jste – teda bylas – někdy ve Skandinávii? Myslím na severu, v cizině.“

„V cizině jsem byla; Povedlo se mi zdrhnout.“

„Do ciziny?“

„Ne, zpátky. Dobytkové... Radši bych na jih, kdybych si mohla vybírat.“

„Mně se líbilo na severu.“

„Mně ne. Byla jsem tam jak... řádek na jídelním lístku.“

„To jako žes měla písemný ceník služeb?“

„Písemnej ceník služeb jsem teda neměla, ale když se tak koukám na tebe, teď by se asi hodil.“

„Možná by v něm stejně nebylo to, co chci.“

„Tak už mě neděs. Přivázaná jsem při tom párkrát byla, ale cigaretu už nikomu nedovolím.“

„Taky jsem nikdy nechtěl začínat s kouřením.“

„Já bych začala... Ale před tebou bych možná takhle mluvit neměla.“

„Jak, takhle?“

„Nevim, vypadáš tak – nezkaženě. Řekla bych, že sem ňák ani nepatříš.“

„Kam, sem? Myslíš jako na tohle nádraží?“

„To taky. Ale spíš na celej tenhle posranej svět.“

„Proč posranej, tebe něco trápí?“

„Ne?! – asi! Myslíš, že to dělám z dlouhý chvíle?“

„ – „

„A z toho postávání v zimě jak uměj bolet nohy a...“

„Rád bych věděl, jestli tě někdy bolela taky hlava.“

„Seš divnej...? Asi někdy jo. Z chlastu a taky od... ale do toho ti nic neni.“

„Od ztuhlého krku? Že bys s ní nemohla pohnout a připadala si jako spoutaná, zkamenělá.“

„Tak bych s ní asi nehejbala. Nebo jen kdybych musela. Občas pohnu zadkem, ale hlavou nemusim. Musim – taky jste to tak řikali, když ’s byl malej? – Musím jen umřít.“

„Neříkali... nevím. Já teď musím dojet domů.“

„A na to potřebuješ hejbat hlavou?“

„Trochu.“

„Že ty s ní budeš muset hejbat doma?“

„Proč doma?“

„No, vypadáš jako takovej uťáplík: ‚Ano, maminko, máš pravdu, maminko,‘ a hejbat hlavou nahoru a dolu.“

„Nikdy jsem nebyl žádný maminčin mazánek a jsem ženatý. Už dlouho. Ale pořád se máme...“

„To jsou nejhorší prasáci... Promiň. To se tebe netýká. To jsem neměla řikat nahlas. A to předtim taky ne.“

„Kdyby tys nemluvila nahlas, já bych taky... Mohl bych ti něco pošeptat?“

„Sláva, já věděla, že se nakonec dohodnem.“

„...š..ch..ř..š..sí..ši...“

„Cože? Ještě jednou mi to pošeptej!“

„...s..š..sí...“

„Měkne ti mozek?“

„Ne, tuhne...“

„No dobře, že seš to ty. Při tomhle počasí už stejně dneska jinej kšef neudělám. Tak kde, tady?“

„Jo, tady – začneme.“

„Víc přitlačit, prosím.“

„Takhle?“

„Jó – to je dobrý.“

„Jó –“

„Jó –“

„Ještě –“

„Ještě víc!“

„A teď níž –“

„Tam, to je ono – to je ono.“

„A zmačkni – ještě –“

„Nepřestávej – prosím.“

„A nechtěl bys mi říct, jak to mám vydržet? Už mi málem upadla ruka.“

„Tak zase za chvilku... Jsi tak milá...“

„Blbá jsem. Fakt bys nechtěl...? Za polovinu? Zadara –“

„Nevím. Už asi chtěl, ale trochu se stydím. Doteď jsem jí s žádnou... víš co myslím... obhájit před svědomím... Tebe bych možná mohl.“

„Ale já tebe ne!“

„Co tak najednou, to si neumím vysvětlit.“

„Já na vysvětlování nikdy moc nebyla. Prostě nechci. A ty drž zobák a drž.“

„Už mlčím, jen prosím nepřestávej. Už budu jen poslouchat.“

„Jednou jsem byla v botanický zahradě. Se školou. Když jsem byla malá.“

„Co to má společného s tím, koho chceš nebo nechceš?“

„Počkej, nekecej mi do toho, když už se mi jednou chce se někomu svěřovat. Kvetlo tam takové to... jak se to sakra jmenuje...?“

„Kaktus?“

„Ne, to druhý...“

„Orchidej?“

„Jo, orchidej, dík. A mně se ta kytka moc líbila. A už jsem jí málem utrhla – nikdo by mě neviděl –, ale pak jsem si to rozmyslela. Já nevim proč. Určitě ne proto, aby jí mohli vidět i jiný lidi. Snad mně jí přišlo líto nebo... Prostě tam zůstala a uvadla nebo jí ukrad někdo jinej. Nevim, co se s ní stalo, ale já měla projednou svědomí čistý. Tak proto tebe ne.“

Na krku, na ramenou a mezi lopatkami pomalu dohasínal oheň, způsobený tlakem jejích palců. Přítel v nouzi nalezený. Děvka špinavá. Od koho jiného taky žádat tuhle úlevnou zvrácenost. Vidina domácího nebe, ke kterému jsem se s každým zaduněním kol blížil, kontrastovala s pocitem uvolnění, plynoucího z praktik mírného násilí. Vlak zpomalil a mně se začaly příjemně zavírat oči. Nechal jsem se kolébat na vlnách setrvačnosti. Zdálo se tak snadné, dojet až na konečnou.

Bubny, leden 2007

Navážka pískovny v K., říjen 2007