Painless

Nemůžu se zeptat „Proč?“, ztratila bych sebe.

Jak lev budu se chovat, bít se do krve

pro ty možnosti a výzvy další.

Ačkoliv všechno je někdy poprvé,

nezáleží o kolik jsi starší,

snad někdo napoví, až čas nadejde pravý.

Pak všechno se zase spraví,

svět umoudří se a bude se zas točit podle pravidel,

znovu budou fungovat přátelství a vztahy se zahojí,

uklidní se řeky nervů, brány stavidel,

dva budou celek a z celků hejna …

Bojím se jen, že já zůstanu stejná,

ať se stane cokoliv.

Proč neustále k minulosti vracet se máme,

můžeme získat jen když něco dáme

a z vlastních chyb se učit a ne je opakovat.

Snadné je vymlouvat se na osud, hlavy do písku schovat

a být zatvrzelý vůči všem a všemu;

nepřikládat důležitost jednotlivci, jménu …

Bičem přes srdce, přes záda rány krvavé

máme k překonání nás samotných.

Zda byly za dobré či byl spáchán hřích

je věc podřadná a nikoho nezajímá,

jen když jinde ulpí moje vina

a do starých kolejí vše se vrátí – ta pachuť zůstane.

Je kyselá, vnitřnosti i mysl sžírá,

útočí na smysly.

Pryč je moje svědomí, ta tam je má víra

a to zjištění zabolí.

Sladká bývá často, ani nevíš jak se to stane,

na jazyku sladké a v útrobách slané,

tak rychle mění tvář.

Slunce vyjde nad pravdou a probudí svět.

Je nad slunce jasné, pochopíš hned …

HOŘKÁ je pachuť souhlasu.