Schody do nebe

Zdál se mi sen.

Ocitl jsem se na rozsáhlé a pusté poušti. Všude kolem mě pouze písek. Ani tam nebyly kameny, prostě jen jemný písek. A to vedro bylo opravdu k nevydržení. A ještě byly přede mnou kamenné schody, které vedly až někam do vzduchu. Nevyděl jsem na konec. Zato jsem si všiml nahoře něčeho žlutého, co se stále pohybovalo sem a tam, nahoru a dolů. A tak jsem se (protože lidská bytost, a ono nejen lidská, je velice zvědavá) vydal nahoru k tomu žlutému objektu, co mohli být cokoli. I nějaký organismus.

Tak asi po hodině chůzi, mě už začali bolet nohy, a nevypadalo to, že bych se nějak více přiblížil k onomu tajemnému objektu.

„Co to sakra je? A kolik ještě těch zatracených schodů budu muset ještě vyšlapat?“ kladl jsem si otázky a chtěl se už vrátit dolu. Jenže, co bych dole dělal? Tam nahoře něco je, a já jsem chtěl vědět co to je. A tak zase vyhrála Zvědavost, a únava a bolení nohou muselo ustoupit.

Další hodina.

„Tohle už není normální. To je nenormální i na tenhle typ snu!“ nebyl jsem příliš nadšený z toho, že jsem po dvou hodinovém pochodu, při velkém vedru, stále nezjistil co je onen tajemný žlutý objekt. Ale šel jsem dále. A v tom jsem zjistil tu obrovskou sílu oné vlastnosti Zvědavost. Zvědavost je i za láskou. Ale bohužel častěji je i za smrtí. Prostě vždy vyhraje, ať je v jakékoli podobě.

Už jsem šel tři hodiny.

TY SCHODY VEDLY AŽ DO NEBE. Už jsem byl nad Zemi. Ale protože to byl sen, tak jsem neměl problémy s dýchacím. A ta zatracená věc, díky které jsem byl tam kde jsem byl, byla stále daleko ode mě. Už jsem měl toho opravdu dost. Už to bylo prostě nuda. Ale tak co jsem měl dělat? Jít zase tři dolu? To se mi moc nechtělo. Tak jsem si chvíli odpočinul, a vydal se opět vzhůru.

Vtom jsem (asi únavou, nebo jsem špatně došlápl nevím) zaklopýtl, a padal dolu. Začal jsem nabírat už velkou rychlost.

„ Doufám že nezačnu hořet jako kometa“ modlil jsem se. Nezačal jsem. Být to v reálném světě, tak. Tak tady vlastně nejsem. Už jsem byl zase v Zemský atmosféře.

„Hm super“ říkal jsem poměrně ironicky“ tři hodinu jdu nahoru, zpocený, nohy mě bolí, a pak během dvaceti minut jsem zase dole. Opravdu, to se může stát pouze mě. Nikomu jinému, jen mě. Sakra!“

Už jsem byl téměř v písku. Chybělo tak kilometr. A …….

A v tom jsem se probudil.