Starosvětská

díky bergovi jsem se mohl potěšit z této básně. Je skutečně ze starého světa, který jsem měl čest jaksi ochutnat. Hezká, až nostalgická liryka, poklid a vyrovnanost projevu ve všech částech. Podívám se i na další.

Pěkná... maluje...

vynikajúca náladovka

Bezva

dík, nestydím se poděkovat, tušil jsem tuto druhou identitu :) ahoj

dík, nestydím se poděkovat, tušil jsem tuto druhou identitu :) ahoj

rád s tebou proberu mě známé mělčiny, skaliska, majáky i hlubiny :-) moře

proč mám pořád avi

Určitě se nepleteš, ale v tom moři slov tady...nejsi jako jedno z mála mělčinou, takže jsem Ti napsal slova, přátelská, a jsem si skoro jist, že v nich něco nalezneš...pokud je nebudeš brát jako konfrontaci :) Takový dialog na Netu hledám a nenacházím, asi taky možná proto, že je dost pod úroveň nechovat se jako idiot :) Měj se fajn Pavel

ber to jen tak, že to v moři vyvolalo touhu si hrát (variovat)...v žádném případě si nebere patent na rozum...a v tom je poesie přitažlivá (ta dobrá a tuto mezi ní počítám), že si v ní každý má hledat a nalézat To své...nebo se snad pletu :-)Same H.

Ahoj moře, rád jsem si přečetl změny a ta radost byla natolik dostatečná, že mne dovedla na pokraj mých předsevzetí a pokusím se netradičně obhájit báseň původní. Normálně tak nečiním často, ale protože červivé jablko chválí dobrého sadaře; nepráškuji, ale prořezávám. Tři roky báseň kvetla a zrála a nijak mi neskřípe a kupodivu chutná, takže nebudu vytahovat pilu ocasku ale skromné slovo. Jsem básník relativistický, miluje více syntézu nežli barevné pastelky. Starosvětská je postavena na obrazu, a není sociální kritikou proto: rmutníček a motouzy deště z hladového kraje. je to pouze špatná úroda, den, ne špatný život genitivní šrapnel hladového kraje, by v básni zabil současnost, učinil by z obrazu – podvědomí o předcích-, sociální kritiku. A to nechci. Z podobných důvodů nemohu akceptovat: hrdý až do nebe Metonymie tak velkorysá by byla, pro můj skromný text, příliš velkým břemenem. Podvědomí založené na obraznosti a vlastních zkušenostech. Je lidský chybující, ten člověk – mými zkušenostmi měl - má-, rád ženské pokolení, a jiné radůstky. I já si parádivě kroutil konečky knírů, ale nikdy jsem nebyl nadhrdý. Ani v jednom okamžiku jsem nezapomněl, kam patřím já, a kam patří ten vápeník, ve svém špatném roku. ještě: zamete, zatočí, zapřáhne za zrcadla podzimu v kterých vidím obraz jeho i sebe a kde se snad uvidí i někdo k nám otočený pochopením nebo vzpomínkou, která zákonitě taky jednou zapadne To je asi vše, co jsem chtěl Pavel

***

STAROSVĚTSKÁ Žebřiňák klouže z pole do dědiny. Svou úrodu sedlák veze tiše, rmutníček a motouzy deště hladového kraje. U hospody na to smutné naloží vápno pro bílé stavení, únavu zamete náprstkem a zatočí knír hrdý až do nebe. Později opět zapřáhne k domovu. Slunce se ukrývá pod zrcadla střech a šeří se venku. Tma pečlivě udusává úvoz podzimu

Název jsem si přečetl až po básni a první, co jsem sem chtěl dát, bylo to příjmení !!! JO, je to tam. Moc pěkně je to tam. Ale drží to i bez znalosti detailů. Snad bych jen doplnil - halasný klokot kolem stolu, seděl tam sám, bylo jich pět.

Pamatuji si, když tu byla prve. * Snad jen ten hladový kraj chutná příliš plechově v tom slaně tlejícím stínu podzimu.

hezký obraz *