Proč jsem si toho chlapa brala.......

Proč já jsem si toho chlapa brala..........?

Motto: „Láska je odměna za lásku, i když je někdy nelaskavá.“

„Tak ahoj, Petře, děkuji za doprovod  a doufám, že za pět let zase přifrčíš,“ šeptala do tmy.

„Já taky doufám. Ani jsem netušil, že se ta naše školní slezina tak vystříbří.  A moc nestárni, ať se příště poznáme,“ šibalsky se rozloučil u dřevěné branky.

Trochu nejistě, vrávoravým krokem vyšla na chodník, ozářený proudem měsíčních paprsků. Zahrádka ji vítala vůní posečené trávy a modrých kosatců. Pobledlý kruh na kraji obzoru připravoval noc na svítání. S velkým soustředěním se jí podařilo zasunout klíč do dírky domovních dveří.

„Musím být jako myška. Hlavně ať nikoho nevzbudím,“ tlouky jí kovadlinky v mozku a v hlavě jí startoval kolotoč myšlenek.

„To byl ale šrumec!“ S každým spolužákem poklábosit, zavzpomínat na třídní srandičky, dát taneček, přiťuknout si na setkání......Ještě, že se našel gentleman, který ji odvedl až před dům.

„Krucifix, kdo sem dal ten smeták?“ chtělo se jí vykřiknout, když jí zajiskřilo v očích a hned potom se ozvala rána o zem. Místo toho ztuhla v póze provinilce, zasažená ostrým světlem žárovky.

„Á, panička se nám vrátila. No to sis teda pospíšila,“ zadrnčel jí známý hlas před obličejem.

„Prosím tě, Jardo, nekřič tak, vždyť vzbudíš mladé a děcka,“ drmolila polekaně.

Ale z jeho úst se valil proud dál, jako z masového mlýnku.

„Já nebudu mít z ostudy kabát....Najednou ti jde o děcka. Na to jsi měla myslet dřív. Když ti na nich tak záleží, proč jsi tam chodila a chlastala? Jen ať vidí, že se matka vrací nad ránem,“ pokračoval s nahromaděnou zlostí v hrdle.

Než se stačila nadechnout zasoptil: „A který ometač tě doprovázel? Jen mi, prosím tě, nelži! Já jsem vás pozoroval z okna.“

„Panebože, co myslíš, že se tam dělo? Třicet let jsme se neviděli, tak se vzpomínalo.....,“ vystřízlivělá šokem hledala slova na obranu.

 „No, a Petr Chytil mě doprovodil, abych se nebála. Víš, to je přece ten, co šel na vysokou do Brna a pak se tam i oženil,“ diplomaticky uklidňovala manželskou roztržku.

„Prosím tě,  nevymlouvej se. Já ty vaše srazy znám. Vy, ženský, když se dostanete z dohledu, tak se snažíte zahnout a užít si. Co bys tam jiného dělala?  S těma, co se odstěhovali, si už stejně nemáš co říct, a ti , co bydlí tady, tak ty potkáváš denně.“

Stála před ním beze slov. Jen se zkoumavě zahleděla do modra jeho očí---------.Nic. Žádná něha. Rozlícený obličej připomínal nažhavený piliňák. V mysli jí blikalo, že je zbytečné vůbec něco namítat a dráždit dál lva v kleci.

Konečně otočil vypínačem. Notným prásknutím dveří zmizel v obyváku.  Tím jí dal najevo, že přetlak rozčílení dosáhl vrcholu a je nutné pomalu zchladit horkou hlavu.

V domě se rozhostilo tiché napětí. Chodbu zalila bledá tvář měsíce, toulajícího se kolem oken. I to stačilo, aby nahmatala kliku od koupelny a pustila si studený proud na obličej. Nehlučně stanula v prázdné ložnici. S úlevou se zasunula do chladivých peřin.

„To zas byl nervák. Kvůli blbosti taková šlamastyka. Proč já si toho chlapa vůbec brala?“ sípala zlostí do tmy. Oči zabořila do kanafasu, rukama sevřela okraje duchny a celá se roztřásla. Myšlenky začaly čile kmitat. Neúprosně se prohrabávaly do vzpomínek, zatlačily spánek do rohu místnosti a vehementně se dožadovaly slyšení....

Když si přišel Jarda tenkrát na zábavě  pro ni tancovat, všechny holky jí ho záviděly.

Urostlá svalnatá postava, sympatický kukuč------ to byla deviza, kterou uměl využít k popletení něžného pohlaví ve městě. Ji to potkalo zrovna při ploužáku. Moc toho sice nenamluvil, žádná láskyplná slovíčka neměl na programu. Ani lichotky jako z románku. Ale, když ji přitiskl na své tělo v rozhalené košili, ucítila lehké chvění, které na ni přeskočilo a zalilo ji zvláštním mrazením. Přitahoval ji jako magnet. Zdálo se jí, že vešla do svého snu.......to je muž, s kterým by chtěla žít, smát se, plakat a snad i zestárnout.

„Pojď, půjdeme se projít. Možná potkáme nějakou hvězdu a nebo měsíc,“ špitnul jí při posledních taktech. Další slova nepotřebovali. Sotva byli z dohledu kulturáku, vrhli se k sobě vášnivými polibky. Jarda byl prostě muž činu. A také dobrý posluchač. Hned začerstva mu vyslepičila, jak ji máma štve s těma řečima o učení a sekýrováním při úklidu, jak ji úplně ničí tátovy otázky kam zas jde a kde zas byla tak dlouho.

Randili spolu a milovali všude, kde se jen dalo. Ale už tenkrát to mezi nimi mockrát zajiskřilo. Jardovy panovačné a žárlivé scény se  střídaly s udobřováním ve vášnivé touze po splynutí s oázou klidu a smíření.Varovné signály přecházela. Slepá láskou myslela, že se časem všechno urovná.

Pak události nabraly rychlý spád. Zkoušky na vysokou hodila za hlavu, a  narychlo s Jardou začali připravovat veselku. Ale ani o svatební noci se nedočkala vroucího vyznání lásky. Jen ty jeho dotyky a žhavé polibky. Byl to přímo koncert, který rozvášnil její tělo.“No co,“ říkala si tenkrát, „každý není na slovíčka, hlavně, že mě má rád.“ 

Buch, bác........., vrhla ji rána dveří do reality. Pak se ozval zvuk otvírající se ledničky. Zachvěla se napětím i úlevou. Její „divočák“ se jde uklidnit vychlazeným pivem.

Vysoukala vzpomínkami rozpálené tělo z peřiny a zahleděla se do prázdnoty. Snažila se najít nit svého dalšího osudu. Když si jen vzpomene, s jakým elánem se tenkrát pustila do manželského života....... Těšila se, jak si společně zařídí domácnost. Ale on se začal vybarvovat do neohroženého pána tvorstva  a připravovat jí pořádné šoky. Zatímco laskavá slova prošla jeho ústy jakoby nedopatřením, ta obhroublá se z nich linula čím dál častěji.

„Cos to uvařila za máčku? Snad to nemá být svíčková? Vždyť je to řídké jak srajda a nemá to žádnou chuť. To se nedá žrát! Zítra jdeš na učení k moji mámě,“ lamentoval, když přišel jednou hladový z práce.  A jindy zase: „Jak to, že jsi nekoupila rohlíky?“ to mám žvýkat na večeři zase ten ztvrdlý chleba?  Co jsi dělala celý den? Zase jsi mi zapomněla přišít knoflíky na montérky. Připadám si v práci jak nějaký trhan.“

Nastaly první chvilky zklamání a rozčarování. To byl vodopád ponížení, který začal hasit a dusit něco krásného. Cestičky k milostným hrátkám se prodlužovaly a začalo jich ubývat. To se ji pak snažil udobřit nějakým dárkem. Rád jí vybíral oblečení, aby se mu v něm líbila a ze všeho nejraději ji nosil nějaké sladkosti, které si pak stejně spolu rozdělili.

Když se narodil Lukášek rozhodla se, že si konečně prosadí svou. Vybrala pro syna jméno, i když Jarda brblal, že prvorozený musí nést jméno otce. Do porodnice přichvátal s kyticí z maminčiny zahrádky a hrdě prohlásil: „Já věděl, že to bude chlap, také jsem ho pořádně zapil, mamino.“ A hned pokračoval: „Danuš, kdy přijdete domů? Lednička je prázdná, už se těším na pořádný dlabanec.“

Styděla se za to jeho živelné neomalené vyznání lásky. Její citlivá dušička krvácela, ale měla jistotu, že je bude doma čekat s vyšperkovaným kočárkem, který sehnat v době  socialistického blahobytu byl opravdu nadlidský výkon.

Že se Dana dokáže postarat o malé dítě, tak o tom ani na chvíli nezapochyboval. A už vůbec ho nenapadlo, že si třeba s něčím nebude vědět rady. Razil teorii, že každé ženské je to od přírody daný a každá má mateřství v malíku. Výchovu obou jejich dětí ve fázi batolete přenechával výhradně na ní. Otcovské role si začal užívat, až když se rozžvatlaly a dokázaly stát pevně na zemi. Zatím svůj zájem upnul ke stavbě rodinného domku na parcele, kterou dostal od rodičů.

„Holka, co bys chtěla? Do hospody nechodí, je pracovitý, peníze zbytečně nerozhazuje a ženských sukní si také moc nevšímá,“ oponovala jí tchýně, když si občas postěžovala a hledala spřízněnou dušičku.

„Je to odmala cholerik. Za chvíli neví, co říkal,“ dál ujišťovala.

„Co by vlastně chtěla? Jenže, kdo má ty jeho cholerické záchvaty vydržet?  A to nemluvě o tom, jakých oslovení se dočkala, když mu pomáhala u míchačky, podávala nebo přidržovala, aby nemuseli platit dalšího pomocníka. Nemehlo, trdlo, nefachčenko-- to byl ten neslabší odvar pravých mužských evergreenů. Ale běda, jak se odvážila něco namítat. I kladivo jí dokázalo letět na hlavu. Naštěstí se jí podařilo vždycky mrštně uhnout.

„To bylo jen v rozčílení, stejně bych tě ,Danulo, netrefil,“ lísal se k ní ve chvilkách smíření. Ale ne jinak to dopadlo, když se pokazilo něco v domácnosti. On to přece neudělal, mu se to absolutně nemohlo stát. A když, tak to byla výjimka.

„Příště vám zavolám opraváře, ať poznáte, co to stojí, když něco zničíte.“ Začala ji pálit jeho slova i teď pod peřinou. V tu chvíli se drala do jejího srdce nenávist a vzdorovitost. Ta hloupá mužská panovačnost, ješitnost a samolibost ji rozežírala do morku kosti. To přece není žádná láska......Myslí si, že jsem nějaká onuce, nebo služka? Pohár trpělivosti přetekl.

„A dost!“ poručila si tenkrát vzepřít se tomu neotesanci. Přestala s ním mluvit, milovat se. Zamkla se do komory s nevyžehleným prádlem a šicím strojem.

 V trucovně, jak komoru Jarda brzy trefně pojmenoval, si mohla poplakat, vztekat se a přemýšlet, jak dál naložit s osudem. Pak dokonce  odjela s dětmi na několik dnů k rodičům. Strašně se tomu divil. Vždyť se vlastně nic tak strašného nestalo. Obvyklá manželská roztržka. V posteli se uhladí a život jde dál. Co by furt po něm chtěla?

Když mu došlo, že to tentokrát jen tak nepřežvýká, přihasil pro ně v dokonale nablýskaném autě a trochu neohrabaně se snažil vetřít do její přízně. Posadil si ji na klín a spustil:“ Danuš, tak už se nezlob. Dyť mě znáš, já jsem to tak nemyslél. Já už jsem takovej. Když se rozčílím, lítají kolem třísky. Těma svýma řečima mě přivádíš  akorát do nepříčetnosti. Já pak vybafnu i to, co nechci. Vždycky si připomeň to hezké, co mezi náma bylo a nevzpomínej na to špatné.“   

Pak ji toužebně pohladil přes ňadra a přitiskl se tak, že z něj cítila prvotní lásku.  Zjihla, stulila se mu do náručí a mlčky nechala rozpouštět ledovec odporu a nenávisti. Znovu ji pohltila láska, kterou cítila, když se stěhovali do nového domku, když nakupovali první zařízení a když ho pozorovala při skotačení s potomky.

„Copak se může s ním rozvést, když na něm děcka tak visí ?“ vážila tenkrát misky vah v mysli. S těma to nad očekávání uměl . Dokonce objevil ve svém nitru nečekanou hravost a trpělivost. Sotva trochu povyrostli, učil je jezdit na kole, bruslit, lyžovat a plavat. S Lukášem se honil za mičudou, učil ho stavět bunkr ze sněhových koulí, zatloukat hřebíky, slepil mu papírového draka a vyrobil první luk se šípem. S Anetkou nejraději dováděl v  peřinách. Házel ji s výskáním do načechraného pápěří a hlaholil: „Výsadek z letadla a hladké přistání.“A co teprve, když jim začal převádět svá kouzla s kartami. Oči jim visely na jeho prstech a napětím přestávaly skoro dýchat. Byl jak malý kluk.V tu chvíli mívala pocit, že se jeho chování pozvolna masíruje k lepším zítřkům.

Jenže vystřízlivění nenechalo dlouho na sebe čekat. Stačil jeden výlet autem, při kterém nepozorností sjeli z plánované trasy a bloudili chvíli po okolí

„Jak mě to, prosím tě, naviguješ? Ty neumíš číst mapu? Víš, kolik kilometrů jsme kvůli tobě zajeli a co je to zbytečného benzínu?“

Po takové sprše si zase připadala jako odkopnutá myš. Láska zase hledala skulinku ze srdce a místo ní se tam začala rozvalovat prázdnota.

„Mami, prosím tě, neříkej nic tátovi. Jinak se bude zase čertit,“ šeptal jí tenkrát Lukáš, když Jarda zastavil u nejbližší hospody a šel si zchladit žáhu alespoň ledovou kofolou.

„To se ti, chlapče, řekne, ale to mám donekonečna snášet ty jeho urážky?  Když  všechno klape, tak je táta v pohodě, ale běda, jak něco zkazíme a nebo je nějaký problém. To je hned oheň na střeše.

 Už mám nervy nadranc z toho ustavičného deptání,“ láteřila vztekle. „Proč já se s tím chlapem nerozvedu?“ ulítlo jí najednou nechtěně z úst.

Dva páry očí na ni polekaně zíraly a ona v nich četla: „To nemyslíš vážně, mami. To nám ani sobě nemůžeš udělat!“ Sklopila zrak, hluboce vzdychla a odevzdaně se schoulila na sedadlo vedle řidiče. V každém manželství to sem tam zaskřípe, nikde to není ideální--- takové myšlenky se jí honily hlavou a znovu ji přitlačily k zemi.

    Ale stejně postupem let se jí podařilo pozvolna uvolňovat Jardovy otěže. Našla si práci, která ji bavila a naplňovala. Sem tam vyrazila za kamarádkou, protáhla si tělo

 v posilovně a dokonce zvládla i řidičák.

„Děvče, ty máš ale divocha,“ popichovaly ji kolegyně v práci, když seděla sklesle u psacího stolu. „Ty musíš mít nervy jako špagáty.“

„Holky, žádný chlap není svatý, každý má nějakou úchylku. Ženská musí leccos překousnout, ale nesmí se nechat ušlápnout,“ vykousala se tím úslovím z každé šlamastyky.

     Některé její diplomatické manévry snášel lépe, a s některými se vyrovnává ještě teď ----- třeba tím nechutným žárlením. Ale pořád tu káru života táhli spolu vpřed, pořád v tom jejich milování doutnala jiskra touhy a vzrušení.

„Spolu vpřed, spolu vpřed......,“ doznívala slůvka v začínajícím snu, který ji konečně zbavil dalšího nelaskavého vzpomínání.

      Ráno zjistila, že lůžko vedle ní je netknuté. To bylo jasné znamení, že zase spal u televize. V kuchyni bez pozdravu prošel uraženě kolem ní. Chvíli vyčkával v obyváku..... Pak se vrátil s prázdným hrnkem od čaje a stanul těsně vedle ní. Bez jediného slova se jí jen tak, jakoby mimochodem, dotkl. Blik........a ona zase cítí to zvláštní zažehnutí lásky-------.

Dana se zahleděla za odcházejícím mužem. „Aha, emoce vychladly, horká hlava se snaží najít cestu ke smíření,“ špitla si nad dřezem plným nádobí.

Za chvíli uslyšela smích od bazénu v zahradě. „Babííí,“ piští pětiletá vnučka Danka . „Pojď se podívat, děda mě naučil plavat.“

Nemůže zklamat. Otevře okno. Z bazénu se na ni smějí dvě tváře. Jedna s blonďatými střapatými vlasy, druhá s šedivými vousy a krátkým sestřihem na ježka.

„No vidíš, ty jsi šikulka! Jen pokračuj.A co vám mám uvařit k obědu?“ zahaleká laskavým hlasem k nelaskavé lásce........