Kočky

Život je hra – to bylo krédo krásné paní a hnědé kočky s hladkou srstí a protáhlým nosem.

Kočky

Krásná paní Hana nevěřícně zírá na obrazovku počítače. V záznamu odeslané smlouvy objevila neuvěřitelný přehmat. Ředitel zřejmě dokument ve spěchu podepsal bez kontroly. Jeho o hodně mladší sekretářka a Hanina čerstvá rivalka se nejspíš spletla poprvé, zato však fatálně. Jestliže teď hned Hana nezasáhne, podnik přijde o miliony. Šéf je s rodinou na Krétě, Dáša se žalem z toho utápí v alkoholu.

„A mám tě!“ proletělo Haně hlavou. Takhle se musela cítit Hanina kočka Berta, když mezi tlapkami opatrně svírala malou myšku. Berta úlovek zřejmě nikdy nezabíjela. Ale ráda si hrála. Nadhodila myš do vzduchu, chytila, a zas něžně sevřela drápky.

Paní Hana byla v podniku necelý rok. Ale za tu dobu stačila zamávat s city kolegyň i samého ředitele natolik, že účastníci dění nevycházeli z úžasu. Hana zůstala netčená. Už od školních let a na všech předešlých působištích se jí vedlo stejně. Měla v sobě jaké fluidum, které přitahovalo ke krasavici všechny muže bez výjimky. V ženách vyvolávala závist a vztek. Člověk by řekl, že aspoň přesluhující důchodkyně se mohly spokojit s pouhými pomluvami. Leč není pravidla bez výjimky. Šéfka na předchozím pracovišti zapomněla na svůj věk, necítila se být bez ambicí a zakoukala se do mnohem mladšího kolegy. Nejspíš by neuspěla v žádném případě. Ale protože i tento playboy propadl fluidu paní Hany, představená Hanu z pracoviště nakonec vyštípala.

Hana už má čtyřicítku za sebou. Ráda by v nynějším místě zůstala do důchodu. Vyhovovalo jí, že ředitel je muž. Rozumný, rozvážný, šťastně ženatý. Před nástupem Hany prý několik let inteligentně zahýbal nic netušící manželce se sekretářkou Dášou. Té je teď třicet, a zlost z toho, že šéf se nerozvádí, obrátila proti Haně. Protože ani on nezůstal vůči kouzlu nové kolegyně imunní. A Dáša vymýšlí naschvály.

Hana nemá zájem stát se ředitelovou milenkou. A protože nezná jeho ženu, lituje spíš Dášu za její beznadějné úsilí. Totiž: litovala ji. Jenže Dáša není schopna pochopit, že Hana muže nikdy nedobývala. Už jako mladé dívce jí stačilo nevšímavě projít kolem všeho, co nosilo kalhoty. Jeden lhostejný pohled – a dotyčný byl ztracen. Za pár let tato stereotypní reakce mužů Hanu dokonale znudila.

Už jako dospívající dívka zjistila, že vlastním otcem počínajíc po krátké době může o jakémkoli chlapovi prohlásit: „A mám tě.“

Je velmi sporné, dá-li se tady mluvit o štěstí. Matce se pro tuto zvláštní schopnost už v pubertě odcizila.

Poprvé si tento stav věcí Hana uvědomila v záležitosti s kočkou. To bylo dívce asi třináct let a na rodinném výletě autem, když si s matkou vyšly na polní cestu kolem osamělého stavení, přinesly tátovi k autu tříbarevné kotě. Obě zvířátko chtěly. Děda, který vyšel ze stavení, jim kotě hodlal věnovat.

Táta měl opravenou drobnou závadu na autě, chtěl na houby a zarputile kotě odmítal. Nakonec, aby měl pokoj, slíbil, že při návratu přesně ve čtyři zastaví u chalupy. Děda jim v tu dobu zvířátko předá. Dobře.

Jenže – táta je všechny prachsprostě podvedl Byl u stavení za pět minut čtyři, přibrzdil – děda nikde. Tak ten lišák šlápl na plyn. Naříkající ženské zadním okénkem viděly dědu s kotětem v náručí, jak vyběhl z vrátek, křičely, ať táta zastaví, ale ten odsek: Řek´jsem ve čtyři,“ a jel dál.

Byl to podraz jako hrom. Hana od té doby začala tátu nenávidět a mámou opovrhovat. Zašprajcovala se a umínila si: Já vám to spočítám.“

Matka pochopila hned, že se právě stala osudová chyba. Byla to ale ženská neurotická, ubitá z manželových nevěr a vlastního přepracování. Tento případ byl jen jedním kamínkem navíc na hromadu jejího zoufalství.

Táta to ve své bohorovnosti považoval za bagatelu. Ženské přestaly brečet, mlčely – však přestanou trucovat, myslel si.
Hana si umínila, že si nějakou kočku pořídí co nejdřív, a ta kočka u nich zůstane.

Náhoda jí přihrála šelmičku v nejbližších dnech. Babí léto se změnilo v pršlavý podzim. Jedné noci uslyšela Hanka z okna svého pokojíčku kočičí pláč. Vyskočila z postele, vyhlédla, a dole v místě, kde končila střecha, spatřila v okapu zmoklé kotě. Zřejmě se k nim dostalo po hřebeni střech vedlejších řadových domů. Vydalo se asi na průzkum. Když začalo pršet, sklouzlo po jejich mokrých břidlicích až tam dolů. Pro kotě samotné nebyla šance někam vylézt. Děvče přemýšlelo, jak zvířátko zachránit. Vrhla se ke skříni, vyházela hromadu složených svetrů a za rukávy začala svazovat jeden ke druhému. Víc než pět metrů dlouhé a pevné vlněné lano spustila ke kočce a vlídně k ní promlouvala. Kočka pochopila okamžitě. Natáhla jednu tlapku, druhou, přitáhla se a zachytila se i zadními drápky. Rozvážně, jako zkušený horolezec, šplhala k Hance. Ta ji za chvíli sevřela v náruči. Ucítila uvnitř v sobě příval něhy a lásky. Byl to pro ni – dá se říct – pocit nový. Snad že sourozence neměla a rodiče jí šli na nervy už dlouhou dobu.

Potmě sešla do kuchyně pro misku a kondenzované mléko. Měla radost z toho, jak se hladové zvířátko krmí. S vyfrotýrovanou kočkou zalezly pod deku a Hanka potichu svěřovala kočce své plány, jak jí právě tady u sebe v posteli zajistí trvalý pobyt.

Rodiče odcházeli do práce brzy ráno. Hanka vyhledala bezpečnou tašku, vyvenčila zvířátko na dvorku, a pak ho vzala do školy.

Ten den dozírala ráno mladičká učitelka přírodopisu a chemie. Plná ideálů, vděčná, když se jí nějaký adolescent svěřil se svými strastmi. V jejím kabinetu přečkalo kotě dopolední výuku. Pak se přimluvila, aby uvolnili Hanku z tělocviku. Vděčná dívka pospíchala s kotětem na Obecní úřad. Z letní zahradní slavnosti se znala s otcovým nejvyšším nadřízeným. Zapamatovala si jeho obdivné pohledy a tichou poznámku, že má „moc pěknou tajli“.

Měla štěstí. Kolem vrátného prošla bez potíží, na tátu nenarazila. Starosta se rozzářil, když uviděl dívenku s kotětem, usadil ji do křesla a pozorně vyslechl. Usmíval se a navrhl, že uchystají spolu na tatínka malinkou lest.

Domů odcházela Hanka jen se školní brašnou na zádech. Kočičku přinesl otec sám. V krásné přenosce, kterou opatřila starostova sekretářka. Starosta daroval také plechovku nejchutnějších kočičích pamlsků.

Hanka vyskočila otci na krk a bouřlivě ho objala. Bylo to spontánní, radost předstírat nemusela. Nic netušící matka si hořce pomyslela, jaký že je to lokaj, ten její muž. Zvíře jim zakázal, ale aby se zavděčil představenému, přinese ho domů sám.

Kočka Berta byla mimořádně chytrá. Zapamatovala si, kdo jí zajistil domov, a milovala Hanku jako pejsek. Když se děvče hned po maturitě provdalo za nejbohatšího ze svých ctitelů, stěhovala se kočka s Hankou. Do podmínek, kdy ona a její panička rozhodovaly, páníček poslouchal. Hrdý na to, že si všemi obdivovaná dívka vybrala právě jeho, plnil všechna jejich přání.

To, že Hana tak snadno zamotávala mužům hlavy, se jí však vymstilo. Brzy ji to přestalo bavit. Pohrdala všemi bezmála tak, jako v dětství otcem.

Taky žádná z přítelkyň u ní neobstála natrvalo. Vyhledávaly ji dívky nepříliš atraktivní, často nemocné, trpící. Litovala je, nějaký čas jim i nezištně pomáhala, ale nedostávalo se jí adekvátní odezvy, protože ji sama nepotřebovala. Výsledkem byly únava a nuda.

Jediným tvorem, k němuž se její vztah nezměnil, zůstala Berta. Dožila se neuvěřitelných sedmadvaceti let. Stále krásná, pružná, se zářivou srstí. Hana někdy za letních nocí opouštěla tvrdě spícího manžela a s kočkou vycházela na zahradu. Z altánu pozorovala, jak si kočka hraje, loví vše, co se pohybovalo, a zas to pouští. Když to obě omrzelo, vracely se spolu domů. Obě byly prosty malicherné sentimentality.
Život je hra – to bylo krédo krásné paní a hnědé kočky s hladkou srstí a protáhlým nosem.

V těch několika dnech, které Berta ke konci mátožně prospávala v rohu postele paní Hany, neměla už chuť k nočním vycházkám, ani k jídlu, se strhl poprask na bývalém pracovišti. Kvůli zaslepené touze staré ženy po mladém podřízeném. Pokoření, jež jí z toho vzešlo, svedla na Hanu. To odpoledne, co se Hana vrátila ze zaměstnání naposled, už se Berta neprobudila. Hana ztratila svou takřka celoživotní přítelkyni a notně ji to sebralo. Vybrala si zbytek dovolené a během několika dní shodila pár kilogramů. Ze žalu. Musela si pořídit několik nových kostýmků a přiléhavé svetříky k nim. Před zrcadlem zjistila, že počínající zaoblenost a lhostejný výraz zmizely.

Hana to přičetla k dobru Bertě. Odkázala mi svou štíhlost a pružnost, pomyslela si s úžasem, ale pochopitelně se s touto pošetilou myšlenkou nesvěřila živé duši.

Když se tedy přiměřeně opálená a s interesantním melírem dostavila na nové pracoviště, zůstali všichni „paf“ včetně ředitele. Ten ji bleskurychle porovnal se svou dlouholetou milenkou, třicítkou Dášou, a zjistil, že Hanka je nejen mnohem zkušenější a inteligentnější – proto ji také přijal – ale také hezčí a přitažlivější.

Příčily se mu ovšem potíže. Doma i na pracovišti. Byl to také mimořádně chytrý pán. Věděl, že Dáša se kvůli němu nevdává. Bylo mu jasné, že po celá léta, co se spolu tajné scházejí, doufá v jeho rozchod s manželkou. Což on vůbec neměl v úmyslu. Tak vzornou hospodyni a kuchařku, navíc laskavou mámu pro své děti už by nenašel.

Paní Hana byla vdaná. Sice bezdětná, ale nejevila žádné známky nespokojenosti s manželem. Padesátiletý pan šéf ke svému zděšení zjistil, že se zamiloval. Jako rozumný člověk si vzal dovolenou hned, jak to bylo možné. Starou paní Květu a sekretářku Dášu pověřil zaučením paní Hany do všech tajů podniku a odjel s rodinou na Krétu.
Nešťastná Dáša se dala obarvit na sytě zrzavou barvu. Svěřila se nové zaměstnankyni s svou touhou získat partnera a mít děti, a dokonce i s tím, že její poměr se šéfem tyto plány značně pozdržel.

Hana v záchvatu šlechetnosti usoudila, že s Dášinými vlasy se momentálně nedá znovu tak rychle něco udělat. Vzala ji párkrát do fit-centra a do sauny. Jenže Dášina naivita ji brzy začala nudit, a jakmile poznala, že ona sama je i pracovně daleko obratnější, dala jí to najevo. Dáša začala zuřit. Dostala strach, že Hana jí přebere šéfa, a začala novou sílu z pozice nadřízené šikanovat. Dobrosrdečná matróna Květa chtěla obě děvčata usmířit. Aby Haně zalichotila a Dáše dala návod, pozvala Hanu na kafe zeptala se na dietu, po které spolupracovnice tak rychle a krásně zhubla.

„Prostě nejím“, řekla Hana stručně a celkem podle pravdy. Jen to zamlčela, že se živí syrovými bifteky a zeleninou. Opravdu nic nejedla až po páté večer.

Zatímco Hanu a Dášu na čas usmiřovaly společné sýrové a mrkvo-kedlubnové orgie, obtloustlá Květa to vzala až moc zhurta a omezila se na pouhé vývary z hovězího a zeleniny. Po čtrnácti dnech šéfovy nepřítomnosti starou paní odvezli do nemocnice s infarktem a poruchou metabolismu. Obě mladší kolegyně ji chodily na JIPKu navštěvovat a pak se uklidňovaly v nemocniční kantýně chlebíčky. Vyhládlá Dáša jim podlehla. Vrátila se jí původní váha a špatná nálada. Z hladu i z vědomí marnosti pošetilého počínání.

Nenáviděla Hanu. Vymýšlela pro ni práci navíc. Hana jako služebně mladší musela poslouchat. Nebylo pro ni nic nesnesitelnějšího. Čekala na příležitost.

A ta se nyní naskytla. Zlostí zežloutlá Dáša odeslala vyhotovenou smlouvu. Taky si vzala dovolenou. Nechtěla čekat, až se šéf vrátí a znovu bude srovnávat. Ať si tu Hana poradí sama.

A ta teď sedí, civí na obrazovku počítače a zkoumá ten šílený zádrhel. „A mám tě!“ pomyslela si vítězně. „Za tohle poletíš!“ Přemýšlí, kalkuluje. Dáša už dokument odeslala, ale rychlý Hanin zásah by ještě věc spravil. Ten průšvih totiž nemusí přežít ani šéf, ani podnik, kdyby k němu došlo. Jen Hana bude bez viny. Ale také bez místa.

A tak krásná paní poslala mail, telefonovala, zaangažovala vlastního manžela jako šoféra a vlastním autem s irskou whisky a jinými dárky během dvou hodin seděla v ředitelně obchodního partnera.

Chyba ve smlouvě byla tak absurdní a paní, která ji reklamovala tak krásná, že ředitel dal neprodleně s Hanou vše do pořádku.

Zavolali pak společně Haninu šéfovi na dovolenou. Ten se vrátil o den dřív. Taky zhublý, i když nedržel dietu. Děkoval Haně, dohodli se, že Dáša zůstane v podniku, ale bude poslouchat Hanu.

Ano. Berta si také pohrála s myší. Ale pak ji pustila. Takhle to stačí.

„Hano, jste u nás šťastná?“ zeptal se jí šéf nečekaně, když se o všem bez Dáši – dohodli.
Hana na něj pohlédla s údivem. Co je to za divnou otázku? Okamžik přemýšlela. „Snad u vás budu spokojená, Karle… My dva…. máme hodně společného… největší fuška pro nás bude udržet spokojenost těch ostatních.

Oba věděli, že vyslovila podstatné.
Cestou domů Hana ještě přemýšlela, proč se šéf takhle ptal. Napadlo ji, že dostala nejpodivnější otázku svého života.

---