Dopis neznámého otroka, poslaný v láhvi po vlnách věků

Dnes jsem umřel….
Vše proběhlo během několika minut, několika věčností, a celý život mi proběhl před očima přesně tak, jak předpovídali kněží. Umřel jsem v pokročilém věku sešlý hladem a nemocemi, tvrdou prací na pomnících těch, jejichž jména nebudou zapomenuta…
Kolikrát myslel jsem již na tento okamžik, na okamžik kdy padnu naposledy. Kolikrát se mi promítl v hlavě, na posteli, na níž se mnou, přede mnou, i po mě spalo tisíce nahých zpocených mužských těl, a já v tom úmorném puchu plném lidské nízkosti nemohl usnout.
Třeštil jsem svůj zrak, otočený na boku, do zad jiného vyčerpaného stvoření, neboť nebylo tolik místa a ležet na zádech byl luxus.
Je to zvláštní pocit otroka, celý den pracovat na idiotských megalomanských stavbách naší doby, pod biči těch, jež tě nutí zabít život prací, která pro tebe postrádá smysl. Je to pocit sounáležitosti s ostatními nicotnými dělníky. Každý den usínat s pocitem, kolik nového jsme vybudovali, kolik práce máme za sebou, byť je to práce, jež bude sloužit pro potěchu jiným.
….Jak hrozně se usíná s prázdným břichem, vědomím, že místo toho, abych žil klidným životem, miloval svou ženu nad všechny bohy, vychoval pár dětí a v kruhu rodinném dokonal, stavím tyto idiotské modly těm, jež mají denně na stolech tolik jídla, že si je ani svýma obézníma rukama nemohou nacpat do svých obézních úst. Pamatuji si, jako včera, ten pocit, když jsme za zvuku trubek položily poslední kámen na poslední pyramidu…byl to pocit jedinečného vítězství nad tupými autoritami, jež se budou celá tisíciletí jen dívat na to, co my prostí trhané, vytvořili.. Byl to však také pocit největší potupy, neboť Tyto masivní bloky kamene, pojené naším potem a krví ponesou jméno někoho, kdo nám vzal právo na vlastní život, někoho kvůli jehož ješitnosti zemřely miliony lidí. Tento pocit však brzy překonal další útisk, a my znovu, jako milionkrát předtím tahali kámen na stavbu dalších památníků, na počest Diovi, Pallas Athéně, Heře a dalším pochybným bohům, jež byli tak dokonalí a laskaví, že k jejich věčné slávě opět umírali lidé vyčerpáním pod taktovkou římského impéria
…. Jak šel čas dál, nic se neměnilo, lidstvo si stavělo další a další šidítka ke své nekonečné onanii, trvalo to jen pár set let a v nové Evropě konečně převládlo humanistické náboženství v podobě Katolické církve… A to byl skutečně osvobozující pocit.. Víra v jednoho boha, jež je tak milosrdný, že pustí do své krásné rajské zahrady každého, kdo bude žít s láskou a vírou v jeho dobrotu. Byl to pocit blaha a vytoužené svobody, dokud jsme nezjistili, že kamenné bloky určené ke stavbě katedrál jsou stejně těžké jako kameny určené ke stavbě egyptských pyramid, římských koloseí a hipodromů. A tak jsme se lopotili dál, od úsvitu do soumraku. I dlouho po tom, v době, kdy ve jménu toho samého, krvavého, krutého boha umírali celé národy nejprve v Africe a po té i při krvavých křtech na nově objevném kontinentě. Tento dogmatismus měl naštěstí trvat z hlediska věčnosti jen nepatrnou chvíli, neboť s nástupem nových mechanismů se člověčenstvu v civilizovaném světě konečně ulehčilo….. nastala svoboda. Pro mnoho lidí to znamenalo ztrátu práce, jež byla sice nuzná, nicméně byla jediným zdrojem jejich obživy.
Pro mne však život v utrpení neskončil. Moje působiště se pouze přesunulo do oblasti dalekého východu a jiných, tak řečených necivilizovaných zemí. Jsem teď také takzvaně svobodný… neboť všechny naše vlády postupně ustupují od absolutistických režimů aby se navrch mohli tvářit demokraticky. Je to krásný pocit, moci se rozhodnout. Buď budeš od pěti do devíti dřít na rýžové plantáži, sešívat džíny, nebo montovat nějakou posranou elektroniku, (pokud měli tví rodiče alespoň na to zaplatit ti základní vzdělání), nebo se můžeš svobodně rozhodnout umřít hlady….
Dnes jsem ale skonal a tak se těmito problémy nemusím zabývat, už mě nemusí tížit vědomí, že se v tomto světě stále modlíme k bůžkům jejichž bílí šat je smáčen krví otroků, nebo při nejmenším jejich potem. Nemusím se trápit vědomím, že za těch pár tisíc let byli zneužity životy miliónů lidí k proslavení takových nestvůr jako Cheops, Caesar, Hitler a Stalin. Nemusím plakat nad tím, že i dnes na práci nicotných tvorečků stojí taková jména jako Lewis, Sony, Honda a další.
Proč ale vůbec píši tyto řádky, snad v naději, že je jednou najde nějaký „svobodný“ Evropan, ze země, jejíž volnost je vykoupena utrpením na druhém pólu této modré točící se koule?
Možná vás to překvapí, ale skutečně po vás nežádám, abyste opustili pohodlí svých obýváků a vrátili se do pralesa žít na vlastní pěst, dokonce po vás ani nechci abyste vyběhli do ulic s transparenty a křičeli na ty, jež jsou zrovna u koryt.. Nežádám abyste hromadně přestali kupovat výrobky komerčních kolosů, neboť lidé, jež tyto produkty vyrábějí za ně sice dostávají peníze v porovnání s příjmy běžného Evropana naprosto směšné, nic méně bez peněz od těchto gigantů by byla jejich existence ještě o něco obtížnější. Chtěl bych jen, a přál bych si, abyste konečně pochopili, že naše horizonty již dávno nejsou jen od kopce ke kopci. Chtěl bych, abyste měli v povědomí globální problémy lidstva a abyste o nich přemýšleli, abyste si vytvořili vlastní mravní zákony a podle nich žili, bez ohledu na to, že to stejně nemá cenu, a že ten, kdo se tak chová vypadá vždycky trochu jako šašek. Vím, že to nebude vždy snadné, ale věste, že v porovnání s problémy lidí na jiných zeměběžkách je toto to nejmenší, co můžete udělat. Chovám bláhovou naději. že dříve než vypustíte z úst nějaké to moudro o tom, jak je ta či ona vaše země zkažená, vzpomenete si na tento dopis a na můj život, jež jsem položil, a denně pokládám na oltář vaší „svobodné Evropy“ a nechci tím říct, že byste se neměli zabývat problémy vašeho národa. Nebo snad dokonce, že tyto problémy nejsou důležité. Konec konců máte to obrovské štěstí, že jste se narodili do svobodné země, a tak si to užívejte plnými doušky… Je ale potřeba si v hlavě podržet takový nějaký rozhled…. Vstát a vidět víc, než je vidět od hospodského stolu. Je potřeba udržet si pokoru před tím, co vykonali druzí, protože jedině s tím vědomím se dá žít skutečně svobodně.