Před probuzením

stalo se to (?)

Je mi 7 let. Je léto. Jdu ze školy domů. Cestu mi těžší dělá kluk (9 let!) který považuje za zábavné házet po mně takové ty přilnavé kuličky v kombinaci se shazováním mé malé osůbky do příkopu.
Je mi 9 let. Je zima. Hrajeme hokej. Jsem nejmladší na celém ledě, přesto nehraji ze všech nejhůř. Když již po několikáté udělám kličku jednomu protihráči (11 let!), naštve se, strčí do mě a já, na ledě ne příliš stabilní, padám a následkem toho je roztržený ret.
Je mi 11 let. Je podzim. Zrovna prožívám období fanatického hraní počítačových her. Jenže mne to nějak nebaví samotného. Jsem v malé vesnici, kde je lidí málo a tak shodou náhod pozvu na návštěvu jednoho kluka (13 let!). Zjistíme že si až překvapivě rozumíme a že tohle společné civění do monitoru určitě není posledním.
Je mi 14 let. Máma mě posílá ven se psem. Píšu SMS Davidovi. Za pět minut se scházíme u rybníka a vyrážíme.
Je mi 16 let. Dostávám zprávu od Davida. Jdu do hospody.

Tohle je ve zkratce popis mé známosti s osobou, bez které si teď už život snad ani nedokážu představit. A právě o tohle šlo.

Jednou mi Davim napsal, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Seberu se a vyjdu. Když uvidím Davida, skoro se leknu. Je bledý jak stěna a když promluví, poznám ho konečně, po letech, z jeho vážné stránky. Vypráví mi o snu, který se mu zdál před týdnem.

"Sedím v pokoji, koukám do monitoru a najednou usínám. Když se vzbudím, na monitoru běží spořič který hlásá: "Zbývá ti 7 dní života"
Leknu se a jdu do koupelny. Než stačím osvěžit svoje rozespalé oči, naskytne se jim skvělý výhled na číslo 7, napsané rtěnkou na zrcadle.
Vyběhnu ven a číslo 7 je všude. Na stěnách. Na záhonku. Náš pes ho má vyholený na boku. V bazénu plavou okvětní lístky, složené zase ve tvaru čísla 7.

Pak jsem se vzbudil, řekl jsem si že je to jenom sen, ale to nebylo všechno. Tohle se mi zdálo za 3 dny na to:

Sedím v letadle. Jsem přivázaný k sedačce, postižen akutním nedostatkem letušek, spolucestujících a polštáře pod hlavu. Letadlo je zase postiženo akutním nedostatkem pilota. Padáme dolů. Z trosek letadla mne vytáhne muž, který má přes hlavu kápi, odvádí mě pryč.

Pak jsem se vzbudil, bylo kolem 4 a tak už jsem si ani nešel lehnout. Tentokrát už jsem se i trochu bál. O dva dny později:

Znenadání jsem šel a napustil jsem si vanu. I přesto že se zásadně sprchuju. Lebedím si ve vaně a usínám. Moje modré a prochladlé tělo z vody vytahjuje zase ten samý muž v kápi. Scházíme po domovním schodišti dolů.

Znova jsem se vzbudi, to už jsem se bál, ale poslouchej co se mi zdálo včera:

Sedím u počítače. Odcházím si do kuchyně pro jídlo a když se vracím, na mém místě sedí, zády ke mě zas onen muž v kápi. Začne se mě vyptávat, jestli si myslím že jsem žil svůj život dobře, jestli je něco, co bych udělal jinak. Odpovídal jsem mu na otázky a pak jsem se ho zeptal proč. Otočil se ke mě a bylo by mu v tu chvíli vidět do tváře, pokud by ovšem nějakou měl. Pravil hlasem, najednou tvrdým, kovovým a přísným: Protože nadešel tvůj čas.
No hele takhle podělanej sem snad eště nebyl, normálně se bojím co se mi bude zdát dneska. Co když si tře pudu lehnout živej a probudim se mrtvej?" Na to jsem mu odpověděl že to se asi nestane, protože probuzení mrtvoly se nestává zrovna často. Přes to, když jsme se rozloučili a já odcházel domů, pocítil jsem lehké mrazení v zádech.

Následující den začal jeden spolužák vyprávět o tom, co se mu v noci zdálo. Vzpomněl jsem si na Davida a poslal mu SMS. David mi vždy odpověděl do půl hodiny. Tentokrát neodpověděl vůbec.

---