Stopy z oblohy

III.)

Vyděšenej stařec mezi dunami

krajíce soust mezi dny

a nesmlouvavý šepot písku

přesýpací hodiny v krkolomných sinusoidách

a posměv racků

Svět neplýtvá skalnatými drápy

tak jako slova na zdech

opadávající písmena

jsi siluetou na tlejících rtech

a všechny ty dámy

zapomněli na tvá teplá ramena

Už se blíží pár posledních

nádechů aorty mezi klíny

naprázdno vzkříšen byl onen hřích

vyřván směrem k bohu kamsi do dály

IV.)

Albert pádloval usilovně, o to usilovněji oč mu ubývalo sil. Moc dlouho to již nemůže vydržet. Myslí právě na toto. Během několika hodin si je jistý svým osudem. Vstává na nohy. Ochablý a zkroušený. Snaží se nashromáždit poslední litry své zbývající síly. Mrští pádly do dálky a z plna hrdla, co mu kubatura plic dovoluje kleje k bohu své aleluja. Racek se usmívá. Racek se usmívá, racek, kterýžto si staví hnízda na souši. Albert je dezorientovaný, nedokáže přemýšlet. Nedochází mu nic z toho, co by mu mělo samo od sebe dojít. Rackovo poselství. Racek se usmívá, usmívá a nabírá vítr do plachet…mizí…

V.)

Rozbouřenej osud svých cest

se nachází v okleštěném rounu ze zlata

všech zbylých námořníků… živých šest

a těm se zjevují zlatá prasátka

Vylíhlé vejce

pozůstatek mrtvého ptáka

uvíznul za ostnem bílkoviny

ve skořápce

slepé nemluvně průhlednými křídli mává

dál, zbytečně mává

Melancholické delirium pár vyvolených

za sebou nechává němé stopy

jako prasklá láhev s tinkturou

společně usínají ve snech zpitých

navždy a napořád mezi sudy

zornice jdou vzhůru, víčka padnou

VI)

Krabí souboj. Jedno klepeto zakouslé do druhého. Spousta tenkých nohou se plazí. Spíše se třeskutě pohybují po navlhlé tkanině, na které krystalizuje mořská sůl. Pod ní se ukrývá rozdrážděná pokožka Albertova torza. Torzo dýchá. ...chhchchchchchchchch… nohy má stále ještě na hranici přílivu. Oči zabořené hluboko do lebky, stejně jako hlavu do písku. Jeho rty vypadají jako vybombardovaný Londýn. Krabí soci bojují na temeni Albertově. Ten si není schopen ničeho povšimnout, cokoliv pocítit.

„Elis?! Elis!? na pobřeží leží nějaká mrtvola! Elis, kde zase jsi?“ Elis, přítelkyně Diany, malá anglická holčička, stejného věku jako Diana, vylézá ze svého úkrytu. Nevěří svým uším. Ještě nikdy neobjevila vyplavenou mrtvolu jako první. Elis a Diana se dají na úprk k Albertu, fascinovány svým úlovkem a počátkem nového dobrodružství.

Slunce žhne jako rozpálený kámen v indiánské sauně, vzduch stojí, ani se nehne. Je dusno a starci nevylézají ven. Klidně hrají šachy ve stínu kamenných obydlí anglické kolonie.

„Di, myslíš, že je mrtvej, je to chlap, ne? nebo ne?“ Elis mluví rozrušeně, v jejím hlase je patrná rozechvělost.

„Copak dejchá? nedejchá!“

„otočíme ho na záda, ať té mrtvolé vidíme pořádně do očí!“ rozkáže odhodlaně Elis. Dvě dívky, se snaží otočit Alberta na záda. Je to statný kus chlapa a v tomto vedru je námaha o to větší. Když jej obrátí Albert ze sebe vydá pár prýštivých zvuků a z úst vysype kupu písku.

„Di, utíkej, Di utíkej, rychle!!!“ elis je omráčená pohledem na Alberta. Poznala jej velice dobře. Nikdy by na takový obličej zapomenout nemohla. Nikdy! Byl totiž první z celé řady. Měl ji na svědomí a to si uvědomovala již teď, byť jí bylo teprve deset let. Všechny si je pamatovala. Podle pachu, podle toho jak u toho mručely a funěly, podle všeho, jen jeho si pamatovala dokonale i s ksichtem. Na jeho jizvu na levé líci, na tu nepřehlédnutelnou úsečku nikdy nezapomene. Vypadala spíše jako přímka, pokračovala dál a dál až do vlasů. Elis a Diana utíkaly do vesnice jak jen jim to nohy dovolovaly. Z posledního stavení se ještě kouřilo, i když to bylo již přes dva měsíce po nájezdu pirátů. Lidé tam začali nosit květiny a starci, jenž v něm kdysi žil zakázali, aby se do něj navrátil. Dívky běžely k otci Diany

„Pane plukovníku, volala Elis, viděla jsem toho pána, toho co mi to udělal!!!....“

Slunce žhnulo, neustále, neustále, nedalo se mu uniknout, těžký vzduch stál. Muži se rozjeli k pobřeží. Jeden z jezdců skončil na zemi s polámanou nohou. Kůň to nedokázal zvládnout. Po těžkém spurtu zkolaboval. Infarkt. Albert seděl na pláži s kusem kokosu. Polámaný a zničený hleděl do dály. Pamatoval si ostrov matně, ale pamatoval. Vítr se rozfučel, jako by na boží příkaz, opět začal plát a kdesi v dáli se objevily první beránci mračen.

VI(I).

listí na palmách ševelilo

v duchu balad

racek nabral výšku,

usmál se

koně dupaly

v písečných poryvech

svět jak starý tak mlád

se zlehka přibližoval k dnešku

a málokomu záleželo

na soudném dni

v okovech

plamenů

v okovech

na slunečném odpoledni

...