Zaklínadlo

 

 

ZAKLÍNADLO

 

 

„Hladino temná

úplňkem vzbuzená

v prastaré studni

s půlnocí kouzelná,

 

volám tě vodo

z pramene podsvětí

volám tě podruhé

volám tě potřetí,

 

spojte se síly

smrti a života…“

zde slova končí

snad zapomenuta?

 

Vetchý pergamen

našla jsem v truhlici

na půdě v komůrce

zavřené petlicí.

 

Kdo ji tam dal?

proč byla ukryta?

v krajkoví pavučin

jako by zakleta.

 

Již si vzpomínám

v mysli mi zapadlo

to není říkanka

to je zaklínadlo.

 

Mám splnit přání

proto verš nedopsán

a dnes je úplněk

i v lese studnu znám.

 

Na návsi v kostele

zvon půlnoc odbíjí

s posledním úderem

hra náhle pomíjí.

 

Jak loutka bez vůle

předčítám napsané

přidávám přání

doposud tajené.

 

Srdce mi klopýtá

strach v žilách koluje

zlověstné ticho

v bezvětří varuje.

 

Chtěla bych utíkat

hýbat se nemohu

„co jsem to provedla

já zde zahynu!“

 

Z hlubiny bouře

kvílivě naříká

vytrysklým gejzírem

mě do chřtánu polyká.

 

Děsivý výkřik

hrdlo mi poranil

v tom vše ustalo

obraz se objevil.

 

Vidím sebe

na dlouhém schodišti

pomalu scházím

do tmavé místnosti.

 

V bílých šatech

pošitých perlami

blížím se k oltáři

s hrůznými démony.

 

Jediná svíce

tvář muže osvítí

„Bože můj, pomoz mi

mám svatbu se smrtí!“

 

Za zpěvu ptáků

slunce vychází

dívce pod závojem

nic již neschází.

 

Pro život na zemi

duše je ztracena

z milosti Boží

na nebe vrácena.

---