Konec?!

Spis. XXIV

A pro tatíka si přišlo právo, zničehonic, náhle nebo jak chcete, prostě tu stáli, jak zrovínka stojím já, na tom samym placu. Ničehož naplat, žádný vykrucování, musel jít s nima, černou pásku na oči, ručky pevně v železe spjatý, lidu se po ulicích sbíhalo, a coby popravčí průvod se celým ta skupina městem táhla až v nedohlednu tam, co slunce zapadá, křik a lomoz ustával a dětské práskání do káči doznívalo. Však těžké chvíle, temné chmury a všelicos jiného padlo na tatíka, kterému, dle jeho zdání, nebylo pomoci a jen bídná budoucnost se mu rýsovala, v zemi zaslíbené, mřížemi opásané a slámou podestlané kobce, dlouhém sklepení našich patres.

Věděl jsem to nejen já, věděl to i nejeden náš soused, však co skrývat, vědělo to celé město, zač mého otce potupná černá svita provázela a tou nevídanou ostudou zhanobila čest jeho sotva vykvetlou, jíž nepoznal nikdo v tomto kraji po dvanácte let, kdy čistotou a nedotknutou krásou zdobila vrcholky hor alpských, uchylujíc se raději v askezi než světské pobývání v plytké hanebnosti a hříchu. Ze samé dobroty a lidumilství nedopřál si ten člověk odpočinku a co volná chvíle se mu naskytla, kdy řemeslu učinil zadost, zavdal si hojně vína, popadl sobolí plášť, jímž pokryl věčně promrzlá ramena stařecká a zasedl za stolek různými pergameny obložený a sobě luštil významu v nich ukrytém. Nejedním „heuréká“ otřáslo se naše stavení a tatík celý zčervenalý vyletěl z cimry s roztodivnou pěnou na bezzubém rtu, tělem jeho prolétl jakýsi třas a horečně shledával pomůcky pro svůj nový objev, jenž zanedlouho měl spatřit světlo boží. Podivný obyčej a neznámé zvyky budily čas od času mezi místní usedlostí rozruch a rynky i putyky ožívaly hovory, v nichž často tatík vystupoval. Byl místní postavičkou oblíbenou, ježto obveseloval trudnou mysl lidskou a svými vynálezy ulehčoval všemožnému trápení.

Ký ďábel či démon posedl kouli jeho, když myšlénka satanova dala vzniknout tomu poskvrněnému nástroji, zhoubě našeho města. Všeliké pohnůtky mého otce byly vedeny jen nezkrotnou láskou k slabému pohlaví, které po celý život choval v největší vážnosti, a jež bylo příčinou též velice brzkého vypadaní všech zubů.

Když rozhodčím byl tázán, proč dal ctihodným měšťankám v užívání tu rourku, skrze niž ďábel neplechy našeptává a mužům ženy z lože vyhání. Odpověděl můj tatík tak, že rozkoš světu vládne a je prapůvodní příčinou všech smilstev a vražd z neukojené vášně, zvláště pak, když žena duševně slabá nevytrvá v cudnosti, jež jí přísluší a povinována je svému choti věrností. Pak nastupuje vynález skromný, rourka blaženosti, která v mžiku odstraní necudné choutky a zabrání hříchu, z něhož mnoho zlého by pošlo.

Jak možno tušiti, nestačila ta omluva soudcům však ani mužům, jimž ženy odmítaly na loži svých povinností dostáti a raději samy bez šklebů sobě potěšení činily. Můj tatík, buď mu země lehká, byl připoután na pranýř a zdivočelým davem v rukách nesoucím jeho vynález k smrti uondán, jeho tělo pak vystaveno na radniční věži, co upomínka na smilce, jenž porušit posvátný řád plození se opovážil.

Jakkoli se milí páni patres Církve svaté snažili vyplenit hříšný nástroj z lidských obydlí, stále méně se rodilo dětí i pak, když páni měšťané uvykli tomu spokojenému blahobytí a v míru žili s rourkami a ženami pohromadě. Již ze samých starců se skládala naše obec a husita s vozovou hradbou se opevnil před branami, nebylo obránců a město bylo vypleněno. Po tři roky ani živá duše nesídlila v proklatém údolí. Až po dlouhých letech nabylo město bývalé slávy!

Nyní končím svůj spisek poslední z mnoha příhod mého otce, velkého mistra a fantasty, lidumila a vynálezce.