Neviditelná

Neviditelná

Běžím lesem. Chci zapomenout na vše, co se kolem mě děje. Nechci vnímat ani cestu. Nechci vědět, kam běžím. Je mi to fuk. Chci utéct od všeho tady.

      Nejde to. Před očima se mi neustále míhají obrazy. Je to jako bych se dívala na film. Jenže je zpřeházený, nesouvislý, nevyznám se v něm. Chvíli vidím svou minulost a najednou jako bych skočila o několik let dopředu. Jako bych sledovala důsledky svých činů. Štve mě to! Teď, když chci vypnout, moje fantasie pracuje na plné obrátky.

      Je horko, nesnesitelné dusno. Začínám si uvědomovat, jak dlouho už běžím a že opravdu nevím, kde jsem. Ale nikde jsem neodbočovala, to vím jistě. „V tomhle vedru se nedá běhat dlouho. Na chvilku se posadím tady do stínu a pak půjdu domů.“ Už začínám mluvit sama se sebou, no super.

      Sedím ve stínu, zády ke slunci a přesto jako by mi sluneční paprsky spalovaly obličej na prach. Celou mne začíná polívat horko.

      Všude je tma. Ozvala se mohutná rána. Černočernou tmu prořízl jasný blesk. Musel být vidět na stovky snad i tisíce kilometrů.

      Během vteřiny je zase vše jako před tím podivným zatměním. Jen slunci jako by začali docházet síly. Je o něco chladněji. Zvedám se. Musím domů. Ještě mě čeká spousta práce.

      Doma nikdo není. Petr šel určitě do hospody. Jako vždy nenechal žádný vzkaz. Jdu do koupelny a napouštím si plnou vanu, kápnu do ní vonný olej a zalézám do vody. Obklopuje mne moje oblíbená vůně. Je mi dobře. Nic mě netíží.

      Usedám k počítači. Moc se mi do toho nechce, ale musím. Musím se nutit, ale přece jen tu práci udělám. Jdu si lehnout. Petr ještě není doma, nejspíš potkal Kamila nebo jiného ze svých trhlých kamarádů. Nelámu si s tím hlavu.

      Ráno jako každé jiné. Táhnu se z postele do koupelny, probouzím se dávkou vody do obličeje, zkouším se zlidštit, vařím si kávu a odcházím do práce.

      Tady je to jiné. Nikdo jako by mě neviděl, neslyšel. Zdravím je, ale nikdo neodpovídá. Možná si ze mě jen střílí. Vždycky to byli vtipálci. Tak si jich taky nebudu všímat. Nedopřeji jim to potěšení vidět, jak za nimi dolézám a žadoním, aby s tou směšnou hrou skončili. Budu ji hrát s nimi. Jdu do své kanceláře pracovat, jako každý den.

      Začíná polední pauza a já si uvědomuji, jaký mám hlad. Zajdu do kantýny. Když míjím stůl, kde vždycky sedáváme, zaslechnu rozhovor svých přátel. „Slyšeli jste, co se stalo Aleně?“ „Jo, je to strašné.“ „Chudák Petr, jak to snáší?“ „Těžce, jak jinak. Miloval ji. Je úplně na dně.“ „Co se vlastně stalo?“ „Byla si zaběhat v lese a spadnul na ni strom. Nechápu to. Tady se přece ani při těch nejsilnějších bouřkách stromy nelámou. A teď? Uhodí jeden blesk a…“ došla mu slova a v očích se mu zatřpytily slzy. Takhle jsem Karla ještě neviděla. A co to říkají. Že by vedli tak tvrdou hru? To jim není podobné. Ale já přece nejsem mrtvá. Jsem tady. „Nejsem mrtvá!!“ křičím. „Jsem tady! Živá!“ brečím a klesám k zemi. Nikdo mne nevidí. Jsem snad skutečně duch? Musím to zjistit. Musím vědět, co se stalo.

      Zvedám se z podlahy, otírám si slzy, ničím už se nezdržuji a běžím. Běžím domů.

      Petr sedí u stolu v jídelně, v ruce sklenici, cítím alkohol. Před sebou má moji fotku a pláče. Ne! On mě oplakává!

      Vrhám se mu k nohám, brečím, jsem zoufalá, chci aby cítil, že jsem s ním, že ho miluji. Nevím co dělat. Sedím na podlaze našeho bytu celé hodiny a brečím. Nakonec usínám, únavou i bezmocí.

      Probouzím se až druhý den. Je brzy ráno, doufám, že včerejšek byl jen hodně hodně špatný sen. Petr ještě spí, pomalu jdu k němu, pohladím ho po tváři, jako to dělám každé ráno, když ho budím. Jenže dnes ho to nevzbudilo. Že by to přeci nebyl jen sen? Jsem snad skutečně duch? Ale proč jsem tady zůstala? Proč jsem nešla na Onen svět? Ve filmech to vždycky bývá tak, že musí dojít k zadostiučině-ní, potrestání zla, nebo tak. Ale to bývá u vražd. Co bych měla napravovat já? A co když to tak vůbec není a po smrti duše neodchází na Onen svět, ale zůstává tady. Ale to bych přece viděla ještě další duchy, nebo co to vlastně teď jsem.

      „Klid, klid, uklidni se Aleno! Uvažuj racionálně. Vždycky jsi používala zdravý rozum, tak v tom budeš pokračovat. A basta!“ přemlouvám sama sebe a snad mi to dodalo i špetku odvahy. Najednou vím, co musím udělat. Alespoň pro začátek. Teď bych měla všechno pozorovat a zjistit, proč jsem tady zůstala. Ale kde začít? Tak třeba v práci, Petr stejně spí.

      Pomalu jdu do práce, nemám kam spěchat, je ještě brzy, nikdo by tam teď nebyl. Už vcházím do budovy, která se pozvolna naplňuje ruchem pracovního dne. Všichni pobíhají sem a tam, jak radioaktivní rybičky, jak by s pobavením poznamenal táta. Ach bože táta, tak dlouho jsem ho neviděla. Ani nevím, kdy jsem mu naposledy řekla, co pro mě znamená.

      Bohužel jsem se spletla, v práci se nic zvláštního nestalo. Rozhodně nic, co by musel řešit duch.

      „Zítra je ten Alenin pohřeb, že?“ dolehl ke mně Karlův hlas. „Slyšel jsem, že si skoro půlka redakce vzala volno, aby se s ní naposled rozloučila.“ „Jo jo, taky tam jdu. Pořád ale nemůžu uvěřit, že už tu s námi není.“

      „Ach kamarádi, kdyby jste věděli, že jsem tu s vámi pořád.“ povzdechnu si. „Půjdu domů, měla bych se podívat, jak je na tom Petr.“ Toho nalézám stejně jako včera, jen množství alkoholu se mi zdá větší.

      Ráno přijíždí táta. Oči má červené od pláče, ale drží se, aby alespoň trochu povzbudil Petra. Pomáhá mu zbavit se kocoviny těmi starými dobrými fígly, jako kdysi mně po prvním velkém flámu. Se stejným klidem a trpělivostí. Pak mu pomáhá obléct se na pohřeb.

      Pozoruji je a bolí mě u srdce. Já už tu pro ně nejsem, nemám tady být. A i když je vidím přímo před sebou, chybí mi jako nikdy.

      Na pohřbu vnímám víc pláč, něž farářova slova. Je to zvláštní, vidět svůj vlastní pohřeb, jak vás všichni oplakávají. Potom si Petr bere slovo, aby pronesl pár posledních vět.

      „Já, já, nevím co říct. Miloval jsem ji a strašně mi tu chybí. Víte, ten večer jsme se pohádali. Bylo to kvůli její práci. Chtěl jsem, aby trochu zvolnila tempo, sobecky jsem ji toužil mít víc pro sebe. Chtěla si pak pročistit hlavu a tak si šla zaběhat do lesa. Vždycky jí to pomáhalo, uklidňovalo. Vyčítám si tu hádku, je mi jako bych ji zabil a budu si to vyčítat do konce života. Miluji tě.“ Petr není schopen udržet proud slz. Poslední slova už jen šeptá.

      Najednou jsem to pochopila, alespoň myslím, že vím, co je špatně. Ta hádka, naše tvrdohlavost. Neřekla jsem jim, jak je miluji. Do očí se mi derou slzy. „Miluji vás.“ zašeptám.

      V tu chvíli je opět všude tma a oblohu protíná blesk. Zase sedím v lese, přesně tam, kde jsem seděla předtím. „Co se stalo?!“ Nevím proč jsem tady, ale mám takové tušení. Táhne mě to domů. Běžím jako smyslů zbavená. Nevím proč, ale musím. Snad mě vede nějaká tajemná síla.

      Vbíhám domů a padám kolem krku Petrovi, který je očividně zaskočen. Dám mu obrovskou pusu a „Odjedeme odtud. Jenom mi dva. Někam daleko a mobil nechám doma.“ To ho rozhodí ještě víc, ale dokáže se vzpamatovat ještě poměrně rychle. Je nadšený.

      Dovolenou jsme si báječně užili. Všechno je teď, jako když jsme se poznali. Zjistila jsem, jak krásně se mi žije, když se neustále nehoním. A také už vím, co jsem to prožila za podivné dva dny. Podívala jsem se do fiktivní budoucnosti, abych pochopila, že smysl života není kariéra, ale láska.