Chlácholení smutných strašidel 7

Celé září jsem se připravovala na bakalářské státnice. Ze stresu mi začaly mi vypadávat vlasy, zhoršil se mi zánět dásní a permanentně mě bolel žaludek. Víc času než samotným studiem jsem strávila nejrůznějšími propočty kolik mi toho zbývá, za jak dlouho se to naučím a jak bych si měla studium nejlépe rozvrhnout. Dopadlo to tak, že jsem ke státnicím šla ovládajíc (mizerně) 2/3 otázek. Ale dvě písmenka s tečkou před jméno jsem nakonec dostala, tak co.

Pak jsem přece jen začala studovat v Praze. Moloch jménem Karlova univerzita mě nenadchl. Tehdy jsem zjistila, že jsem osamělá. Přestala jsem si vykládat karty a nařídila si, že okamžitě přestanu s tím, že každého muže, který mi přijde do cesty, budu na základě nejrůznějších předpovědí považovat za svého potencionálního partnera. Několikrát jsem se viděla s Oskarem a propadala jsem sentimentu.

Tenkrát jsem se stýkala se svou sestřenicí Vlaďkou. Vlaďka byla o tři roky starší. Neměla přítele. Její rodina na ni v tomto směru činila téměř nátlak. Se svou frustrací se netajila a otevřeně přiznávala, že se neustále snaží navázat nějaký vztah. Vlaďčina matka mi do nového roku popřála, abych si už konečně nabalila nějakého pořádného chlapa. Tenkrát mi připadalo, že všichni vědí lépe než já, co potřebuju k životu a co je pro mě nejlepší.

Pokračovala jsem ve studiu a nenáviděla ho. Každý týden jsem jezdila domů. Jednou jsem na autobusovém nádraží absolvovala následující rozhovor. Aktérem jsem byla já a žena kolem pětatřiceti.

Žena: „Slečno, prosím vás, nevíte, kde jsou tady záchody?

Já: „Támhle po schodech dolů a doleva.“

Ž: „Děkuju, slečno, jste moc hodná. A slečno, mohla bych si u vás na chvíli nechat tašku?“

J: „No jasně.“

Ž: (odejde a za chvíli se vrátí): No slečno představte si, oni za to chtějí pět korun, to je hrozný, člověk se chce vyčůrat a musí za to zaplatit a ještě tolik…Ale jste moc hodná, že jste mi pohlídala tu tašku… Děkuju.“

J: „Není zač.“

Ž: „Já jsem si hned říkala, půjdu k támhleté slečně, ta vypadá, že je moc hodná. To je určitě tím, že jste z venkova. Že jo, slečno? Že jste z venkova?“

J: (rozpačitě) „No…“

Ž: „Jé, slečno, vy máte tak dlouhý vlasy…A jaký máte krásný prstýnky!“ Bere mě za obě ruce. „Hm, tenhle je s kamínkem, tenhle zas takovej jednoduchej, že jo, tenhleten je zase jako mušlička…“ Na chvíli se zarazí. „Slečno, já strašně moc mluvím, viďte? Nezlobte se. Víte, já mám za sebou zvláštní školu a oni říkají, že jsem jako mírně zaostalá. Já mám dcerku, ale ta nemusí být zaostalá, že ne, slečno? Že nemusí být taky zaostalá?“

J: “To určitě ne. To víte, že nemusí.“

Ž: „Já jsem si chtěla jít ještě koupit něco k jídlu, víte, ale tady

je to hrozně drahý a mají tady takový scvrklý párky v rohlíku. To mají tady v Praze skoro všude. Ne, víte kde mají dobrý? Na Náměstí Míru. Ty nejsou scvrklý…“

Žena mluvila hodně nahlas, všichni se po nás otáčeli. Trochu mi z ní běhal mráz po zádech. Celkově mi to bylo nepříjemné. Když přijel autobus, žena se nefalšovaně radovala, že máme společnou cestu, zatímco já, hodná holka, jsem přemýšlela, jak to udělat, abych si nemusela sednout vedle ní. Stydím se za pocity, které jsem měla. Bylo to tím, že na takové bezprostřední jednání nejsem zvyklá, a proto mě trochu šokuje. Zatímco ve společnosti nejrůznějších hajzlů, kteří jsou takzvaně normální a kvůli kterým se ocitám v rozmanitých duši vysilujících situacích, se cítím jako ryba ve vodě.