Báječná dovolená ve dvou

Dovolené jsou důležitou součástí každého pracovního poměru hned za polední pauzou a výplatními lístky. Jsou také vhodným obdobím pro veškeré rodinné a partnerské hádky, na něž v průběhu roku nezbyl čas. Některé naivní milenecké páry se vezmou na dovolené v Karibiku, aby se následující rok mohly rozvést v Jižních Čechách. Bez fotek a videí z dovolených se v žádném případě neobejdete, pokud máte návštěvu a dojdou vám všechna podstatná témata společenské konverzace (například počasí). Pokud se chcete zbavit jakékoliv nevítané návštěvy, určitě uspořádejte alespoň dvouhodinovou přednášku o vaší dovolené spojenou s prohlídkou obrovského množství fotek a videí. Je prokázáno, že slabší nátury odpadnou už po půl hodině.

Existují dvě základní kategorie dovolenkářů. Nenároční Dovolenkáři, ke kterým patřím i já, milují nenáročné dovolené, které vyžadují jen nenáročné úkony, jako je otočit své smažící se tělo z jedné strany na druhou, případně sáhnout po nějaké dobrotě vzdálené pět centimetrů od deky. Mně se také moc zamlouvají přímořské otevřené bary, v nichž můžu (s nějakým omamným tropickým drinkem v ruce) prožít západ Slunce. Jsem dokonce ochotná nechat se vláčet po pamětihodnostech různých zemí (kavárnách a vinárnách).

Druhou kategorii tvoří Nebezpeční Šílenci, kteří své zákonem povolené dny volna tráví tak, aby mohli po návratu do práce říct: „To byla zase náročná dovolená, teď už si konečně můžu odpočinout“ a ustelou si na klávesnici. Jejich dovolené se uskutečňují na strmých stěnách nejvyšších hor, v hlubinách nejhlubších moří, případně mezi divokou zvěří v Africe.

Jsem poměrně nepoučitelná a tak jsem se ve jménu dobrých partnerských vztahů několikrát nechala zviklat a zařadila se mezi Nebezpečné Šílence. Poprvé se to seběhlo tak, že se mě můj tehdejší přítel rozhodnul zasvětit do tajů vodáckého sportu. Nějak zvlášť jsem neprotestovala, zdálo se mi, že slovo „sport“ je v tomto případě jenom zástěrkou bezuzdného objíždění hospůdek podél řeky. Nebyla bych daleko od pravdy, kdyby můj vodácký křest neproběhl na slovenském Hronu, kde se vyskytuje jedna hospoda na sto kilometrů řeky. První závažnější problém vyvstal, když několik hodin před vyplutím můj zadák odhalil, že vlastně neumím ani tak moc plavat. Abych vám pravdu řekla, tak můj styl plavání se dá definovat jako Naprostý Neplavec. Zatímco já se tím nenechala zbytečně znervóznit, přítel evidentně nebyl ve své kůži. „Bude přeci ohromně romantické, až mě budeš udatně zachraňovat ze zuřivých slovenských vod. Navíc mám plovací vestu,“ snažila jsem se ho uklidnit. Nevypadal, že by mu to zvedlo náladu a celý večer pochmurně popíjel pivo. Já se ale těšila, jak budu z blýskavé hladiny hulákat vodácké „Ahoj“ a kochat se přírodou, zatímco mě rychlá řeka bude vozit vstříc dobrodružstvím (a šutrům).

Nadešel vytoužený den D mého vodáckého křestu. „Jak držíš to pádlo? peskoval mě přítel. „A zaber trochu, musíme se odpíchnout,“ slyšela jsem další instrukce. Poslední, co jsem ještě vnímala, bylo: „Až uvidíš šutr nebo něco podezřelého, tak to hned hlas…“ Nevěděla jsem sice, jaký druh podezřelých věcí se vyskytuje v Hronu, jestli lochneska nebo vodník, ale dál už jsem neposlouchala a kochala se přesně podle plánu přírodou. Idylka to byla jak vystřižená z kýčovité pohlednice, přesně do té doby, než jsme zajeli pod most. Zírala jsem do tmy a s pýchou ostříleného vodáka zakřičela: „Vpravo menší šutr, vlevo pneumatika!“ Za chvíli se ozvala ohlušující rána a když jsme se vzpamatovali, viděli jsme, že visíme na traverze velikosti Václavského náměstí, kterou jsem přehlédla. Pak jsme se zhoupli a zahučeli i s bagáží do zaslíbeného Hronu. Zatímco já jsem polykala andělíčky, zadák zcela neromanticky naříkal: „Utopila’s mi lahváče!“ a jal se je udatně zachraňovat. Ostatním háčkům (ženského pohlaví) tedy vzkazuji: „Než vyrazíte na vodu, utopte zadáka!“

Od dalšího přítele jsem se nechala přemluvit, že dovolenou strávíme v Rakousku a pro jistotu (kdybychom se náhodou nudili) si s sebou vezmeme kola. Zcela nenapravitelně jsem si představovala nádherná úbočí hor a křišťálově čistá modrozelená oka jezer, která budeme objíždět a podivovat se jejich kráse. Jaké bylo mé zděšení, když u snídaně průvodce zájezdu prohlásil: „Dnes pojedeme dvě trasy. Začátečníci 60 km a pokročilí 80 km.“ Chvíli jsem počkala, jestli snad nebude hlásit nějakou trasu Pro Naprosté Břídily do 20 km, bohužel se tak nestalo. Že Alpy nejsou placaté, jsem se přesvědčila již první půlhodinu. Vytrvale jsem šlapala do pedálů a ke své hrůze zjistila, že se pohybuji rychlostí hlemýždě po epileptickém záchvatu. Vyjížděli jsme rošťácky maskovaný kopeček, který byl sice mírný (na tamější poměry), ale zhruba deset kilometrů dlouhý. Po osmi kilometrech mi vystřelila kolena a další kopce jsem vyšlapala bez kolen. Po cestě jsem poztrácela ještě několik součástek svého těla a do penziónu se doplazila po břiše.

Po celou dobu pobytu jsem na obdivování přírody neměla čas, jelikož jsem se pořád vyskytovala na cyklistických trasách nebo na vrcholcích hor, které se povýšeně tyčily nad naším penzionem a lákaly s naléhavostí Sirén: „Jen pojď, tak už sakra pojď“. Nevím, jak jsem to všechno přežila, ale určitě jsem se těšila do práce, kde se budu celý rok regenerovat a vyprávět všem kolegům hrůzostrašné zážitky.

„To byl ale hezký týden, viď?“ zeptal se mě před odjezdem domů přítel, který si mého sedmidenního skřípání zubů nevšimnul (zřejmě ohluchnul láskou ke mně). Ne, neshodila jsem ho ze skály. Ale až pojedete někdo do Alp, tak mi prosím přivezte moji duši, kterou jsem tam vypustila. Kolena mi nevozte, za moc nestála.

PS: Tento rok pro jistotu nevytáhnu paty z domu. Přírodu budu sledovat opatrným pohledem z okna. A kdybych snad zase někdy dostala zálusk na romantiku a dobrodružství, předhoďte mě lvům v Africe!