Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePutování Hrocha - Egypt
01. 11. 2007
1
3
996
Autor
Hroch
Jedna z povídek druhé knížky Putování Hrocha aneb můj život s mámou. Putování Hrocha má své stránky www.putovanihrocha.cz
Příprava na dovolenou v Egyptě začala někdy v zimě, kdy bylo nutné vybrat a zaplatit zájezd, abychom dostali výhodnou slevu a dárek. Protože jsem zvyklý vybírat zájezdy na poslední chvíli, za ceny ještě výhodnější, nechal jsem tuto část na ostatních s tím, že se podřídím. A dobře jsem udělal. Byl vybrán pětihvězdičkový hotel Hilton Long Beach, s krásnou pláží, bazény, palmami a hlavně, all inclusive, čemuž máma tvrdošíjně říká "eksluzíve". Tento styl stravování je pro mne záležitost zcela nová, neboť jsem zvyklý si vybírat jídlo v klasické restauraci a rovnou za ně i zaplatit. U tohoto systému se platí dopředu paušál a potom, děj se vůle boží, klidně si udělej z žaludku mrzáka, protože pečení holubi tam létají do huby a pivo a víno teče proudem. Prostě ráj na zemi.
Trochu rozladěn jsem byl z informace, že tam budeme patnáct dní a že mezitím na Horním Hradu proběhnou dvě úžasné akce, kterých se nemohu zúčastnit. Nicméně i s tímto jsem se vyrovnal.
Zhruba čtvrt roku před odletem se mne máma poprvé zeptala, zda mám dlouhé kalhoty, bez kterých mne nepustí na jídlo. Pak přišly na řadu košile, plavky, čepice, co chrání uši a tak. Podobný seznam vznikl i pro syna Honzu. Dotazy na vybavení se opakovaly se zvyšující se intenzitou a když se mne máma ptala obden, vysvětlil jsem jí, že mám všechno. To bylo dva měsíce před dnem D. Maminka kontrovala, zda mám již zabaleno, že ona už má. Počal se mne zmocňovat podivný pocit.
Čtrnáct dní před odletem jsem se dozvěděl, že syn s námi nepoletí. Maminka se zachovala duchapřítomně a s chladnokrevností hráče pokeru, provedla geniální rošádu. Získali jsme nového člena, syna mé sestřenky, Kubíčka. Pětiletého neposedu, který není v klidu ani když omdlí a který pořád řve, stejně jako moje maminka.
Odlet byl ve tři ráno a na letiště nás vezl strejda s tetou. To proto, aby Kubíček na letišti nesmutněl, když by se tam měl loučit s rodiči. Nesmutněl, neustále vykřikoval, jak se těší a pak, když se potkal s Nikolkou Křížovou, což je dcera spolucestujících, pustili se do sebe a tak si na rodiče ani nevzpomněl.
Poněkud jsem znejistěl, když kolem nás prošli dva klienti téže cestovky, rozčilujíc se, že jim posunuli let o dvanáct hodin. Potom jsem se uklidnil tím, že mám patnáct dní a je jedno, kde je strávím, zda na letišti nebo v Hurghádě. Náš let posunutý nebyl, přesto čekání v prázdných halách ruzyňského letiště nebralo konce a nepomohl ani tématický výpad do jediného otevřeného duty free shopu, kde mne nezaujaly ani čokolády, které mají na každém rohu a levnější, ani alkohol a cigarety.
Cesta letadlem proběhla bez potíží, jídlo bylo rovněž zkritizováno, ale již nenápadnou formou a tak jsem se alespoň pořádně najedl. Sedli jsme ráno v 8:40 místního času a lehce ospalí jsme se vyhnali do 28 stupňů Celsiových. Autobusem, který bychom u nás nenašli ani v muzeu, jsme byli převezeni necelých pětatřicet metrů k odbavovací hale, vystavěné po vzoru beduínů, jako velký stan. Tam jsme zakoupili víza ve formě dvou poštovních známek nevalné kvality, které nám asi dvacetkrát orazítkovali a propustili k zavazadlům.
Letištní personál, rozzloben tím, že jsem měl v kufru závaží v podobě koulí na petanque, rozlámal mi plastové části držadla, aby se s ním musel táhnou. Nepochybně mne po očku sledovali prostřednictvím průmyslových kamer a chechtali se do svých volných hábitů.
Ostatně, koule na petanque, úžasný nápad, který jsem neměl já. Limit na osobu byl 20 kg. V mém kufru polovinu tohoto limitu zaujímala sada koulí. Nakonec jsme si petanque přece jen zahráli. Donutil jsem ostatní, protože jinak by tam byly koule úplně zbytečné. Hráli jsme asi půl hodiny, potom byly koule rozžhaveny do běla, závodníci spařeni a dřevěné prasátko hrozilo samovznícením.
Před letištěm jsme byli rozřazeni do autobusů, které nás rozvezli po hotelích. Cestou jsme zahlédli krásná staveniště, spoustu písku, supermarket Lídl, bowlingové centrum, další spoustu písku, retardéry, kde nikdo nebrzdí, sebevrahy v automobilech, řítící se v protisměru a divoce troubící a další hromady písku.
Hotel byl obrovský, bílý, rozpálený a opevněný. Nejprve nám dali pokoj, jen o něco málo větší, než dvojlůžko. Máma propadla hysterii, kterou jsem klidnil a vyrazil zpět do recepce vzdálené půl kilometru, abych pokoj vyměnil. Podařilo se, získali jsme pokoj, kde sice bylo také jen dvojlůžko, ale vešla se sem přistýlka. Tu jsem získal díky loupeživé výpravě, kdy jsem musel, zahalen šátkem, přepadnout místního poskoka a pod pohrůžkou násilí ho donutit, aby postel dovlekl k nám do pokoje. Bylo vyhráno. Už bylo třeba jen získat několik ručníků a dalších pár drobností. Hračka.
Moře nás vábilo a my podlehli. Převlékli se do plavek a vyrazili na pláž. Bylo to krásné, úžasné, nezvyklé, slané, teplé, medůzovaté a mělké. Hrou osudu jsme se navzájem ztratili a tak jsem zůstal na pláži bez oblečení, bot, čepice, brýlí, namazaní. Hledal jsem je všude a bez výsledku. Vlastně výsledkem bylo totální spálení se, zánět spojivek a spálené nohy od žhavého písku. Do večera mi naskákaly puchýře. Se zbytkem výpravy jsme se potkali navečer. Všichni byli hladoví, vyčerpaní a naštvaní. Krásný začátek dovolené. Ještě nás čekalo čtrnáct dlouhých dní.
Maminka byla na pokraji sil a vypadalo to, že na večeři ani nedojde. Doploužili jsme se do restaurace a usedli znaveně na židle. Ještě bylo zavřeno. Miluju ekskluzíve. Vyděšený manažer restaurace nám naznačil, že máme počkat pět minut, což v následujících třiceti minutách ještě pětkrát zopakoval. Potom otevřeli bufet a my se konečně najedli.
Po večeři jsme se přemístili do amfiteátru, kde začínala dětská diskotéka. Bylo to milé, jak animátoři (to jsou lidé, kteří se starali o naší zábavu) umí vtáhnout děti do tancování. I písničky se mi líbily. Byly svižné, dobře zapamatovatelné a ve všech jazycích, tedy kromě češtiny. V té době jsem ještě netušil, že tato zábava nám bude dopřána v nezměněné formě i čase každý večer. Po třech dnech jsem si již některé písničky broukal a jednou jsem se přistihl, že i tančím.
Než skončila diskotéka, musel jsem prchnout na pokoj, neboť mé útroby se potřebovaly zbavit večeře. Bohužel ve velmi tekuté formě. Prý se tomu říká Faraonova pomsta. Mstil se mi pořádně. A často.
Noc jsem prožil střídavě na záchodě a na manželské posteli s neklidným Kubíčkem. Ranní probuzení bylo drastické, ale o to účinnější. Neklidný Kubíček se přesunul na moji spálenou maličkost a bolavá kůže si to nenechala líbit. Zařval jsem jako raněné zvíře, čímž jsem vzbudil maminku na přistýlce a ta se jala zmateně pobíhat po pokoji v domnění, že jsme byli přepadeni. Kubíček dál nerušeně spal a válel se po mně.
Po ranní hygieně, kterou jsme prováděli v koupelně, sprchujíc se závadnou vodou a pucujíc si zuby balenou vodou, jsme vyrazili na snídani. Překvapilo mne, že i tady se hrály tradiční hry. Třeba, najdi si prostřený stůl. Nebo získej hrnek na čaj. Přebornicí se v tom stala maminka, která vyrážela na dobrodružné výpravy, ze kterých se vracela, vítězoslavně třímajíc dva až tři hrnky. Potom následovalo získání čaje a kávy. I s tím si ta dobrá žena poradila po svém. Zvolala po vzoru Škopkové ze Slunce, seno: HELOU! KAFE A ČAJ! Čemuž chudák tmavohnědý číšník nemohl rozumět. A proto maminka svou žádost zpravidla několikrát opakovala, vždy hlasitěji, takže nakonec na něho řvala a ukazovala na prázdné hrnky. Nakonec se číšník dovtípil a po deseti minutách přinesl nápoje. Pravidelně nalévali pět centimetrů pod okraj na dolití mléka, což si maminka vysvětlila tak, že na ní chtějí šetřit a opět na něj houkla: PLNOU! Pak si uvědomila, že tomu taky asi nebude rozumět a zařvala VÍC! Číšník se vyděsil a hrnek přelil.
I tahle kratochvíle se opakovala v různých obměnách každý den.
Potom jsme si šli sednout do klimatizované haly u recepce, abychom si zakouřili a počkali na 10:30, kdy zahajoval provoz eksluzíve a mohli jsme se zadarmo napít. S úderem půl jedenácté se u baru vytvořila fronta žíznivých lidí, kteří byli na ruce označeni zelenou páskou, to na důkaz, že mají zaplaceno předem a mohou se nalévat. Maminka si pravidelně dávala kolu s rumem, to na obranu před mikroorganismy a my s Kubíčkem kolu bez cukru. Stejné to bylo každý den. V tuto chvíli se k nám pravidelně připojovali Křížovi, kteří si dopřávali spánku déle, než my a tudíž nemuseli potupně čekat na bezplatné vydávání nápojů a snacků. Pokaždé jsme domluvili plán na ten, který den, dopili drinky a rozešli se na pláž, pod slunečníky a do pokoje. Do pokoje jsem šel já, neboť puchýřovatá pokožka nedovolovala delší pobyt na slunci. Lehl jsem si na čerstvě povlečenou postel, nechal se osvěžovat klimatizací, nastavenou na 27 stupňů a začetl se do knížky. Najednou se dveře rozrazily a dovnitř se vehnala dvě tornáda. Máma a Kubíček, že prý je čas na oběd. Zvedl jsem se na posteli a se zaúpěním se opět svalil. Ostrá bolest zad mne přepadla a vyhřezlé plotýnky se zašklebily. Na oběd jsem došel v předklonu. A ve stejné pozici i k doktorovi. Ten se zeptal co mě trápí a když se dozvěděl, že spálené tělo, průjem a záda, zaradoval se, že bude hodně bodů. Vzápětí do mně bodl dvě injekce a předal mi prášky s doporučením, co nemám jíst. Požádal jsem jej, aby mi spíše řekl, co jíst můžu. Po chvilce přemýšlení mi oznámil, že jablka a rýži.
To byl druhý den, ještě mne jich čekalo třináct.
Záda postupně povolovaly a za tři dny jsem se už mohl obstojně hýbat. Kůže se zklidnila po týdnu, sračku jsem měl ještě tři dny po návratu.
Klidný průběh dovolené byl přerušován drobnými bitkami mámy a Kuby, kdy se hádali o to, zda se bude mýt hlava, zda se bude mazat obličej, zda se budou používat rukávky nebo zda se bude jíst rýže. Bylo zvláštní, že pokud se nehádal Kuba s mámou, hádali se Kuba s Nikolkou. O to větší klid jsem si užíval o samotě na pokoji.
Po týdnu jsme se rozhodli, že zajedeme do města na nákupy. Chtěl jsem tam získat dlouhé splývavé oblečení jménem galabeia a šátek na hlavu. Minibus, který nás odlapil ještě v prostorách hotelu, nás za 25 LE odvezl do spřáteleného bazaru v centru Hurghády, kde jsme nakoupili krásné oblečení. Potom jsme se ploužili žhavými ulicemi, kde na nás pokřikovali místní prodejci, že je vše zadarmo a když zjistili, že jsme češi, zařvali na nás dobrosrdečně JAG ZE MÁSH? DOBŽE!
Nikde nebylo nic zadarmo a vyvolávací ceny vzbuzovaly spíše úsměv. Zprvu nechápající, později hysterický. Nesnáším smlouvání. Ovšem je pravdou, že bez smlouvání to tu nejde. Byl jsem z toho nešťastný, ovšem pan Kříž byl ve svém živlu a bylo vidět, že ho to skutečně baví. Při svém hereckém vystoupení používal několik jazyků. Bohužel současně, takže jsem mu někdy nerozuměl ani já, natož prodávající. Svůj výkon doprovázel slovy jako TERORIST a NOU STRESS, NOU PROBLEM. Neustále se chudáků prodejců česky ptal, kde je MEKKA a jestli se dneska už modlili. A kochal se jejich tápáním a nechápáním.
Cesta zpátky na hotel nás stála 20LE, protože jsme řidiči víc nedali a prchli pod ochranu hotelu. Naštěstí nebyl ozbrojený nebo zbraň alespoň nepoužil.
Do města jsme jeli pak ještě jednou, protože jsme potřebovali utratit nějaké peníze a já chtěl vrátit čepici, kterou jsem nechtěně ukradl.
Ve čtvrtek druhého týdne jsme vyrazili na výlet, který byl jako dárek zdarma za včasnou rezervaci. Jednalo se o výlet na loď s proskleným dnem, kudy jsme sledovali život na mořském dnu a korálové útesy. Bylo to krásné, ale poněkud dlouhé. Při zpáteční cestě většina účastníků vyčerpáním usnula a bylo jim špatně z houpání lodi. Šnorchlování vyzkoušel jen pan Kříž. Ostatní se vymlouvali, že jsou neplavci.
Naprosto neuvěřitelná akce nastala poté, co nám delegátka, ke které maminka měla zásadní připomínku, že neumí česky a nepomohlo ani to, že jsem delegátku obhajoval, že je Slovenka, oznámila, že poslední den pobytu musíme odevzat pokoje do 12:00 a autobus na letiště nás vyzvedne v 18:35. Ekskluzíve nám tedy končí obědem, ale za 30 Euro si ho můžeme prodloužit do 17:00. To jsme po válečné poradě odmítli s tím, že zahájíme partyzánskou válku a připravíme si zásoby, abychom vydrželi oněch několik hodin naživu.
Od té chvíle maminka schovávala cokoliv poživatelného a pitelného. Křížovi dokonce zjistili, že tonic, jako jediný nápoj dávají v láhvi a ne v kalíšku a tak se dá uschovat pro pozdější potřebu. Nikomu nevadilo, že se to nedá pít. Děti byly nuceny, aby neustále žádaly lahve tonicu a ty pak byly skladovány v kabelce na poslední den, kdy nám budou odejmuty zelené pásky na rukou a staneme se bezdomovci.
Poslední den u snídaně maminka každému připravila dvě housky se sýrem a nacpala je do kabelky a nenápadně prošla kolem cedule NEVYNÁŠEJTE JÍDLO MIMO RESTAURACI v několika jazycích.
V poledne jsem byl vyslán, abych vrátil klíče, že v nejhorším odstřihnou pásku jen mně, zatímco ostatní členové výpravy budou dále požívat výhod ekskluzíve a v nejhorším mne budou krmit skrz pootevřené okno restaurace.
Na recepci jsem odevzdal klíče, zaplatil velblouda, na kterém jsme nechali vozit Kubíčka a pásku mi nikdo stříhat nehodlal. Partyzánská válka skončila. Od té doby máma neustále všem nabízela housky se sýrem a nakonec se svěřila, že láhve tonicu nechala tajně na toaletě.
Poslední den byl ve znamení Kubíčkova tetování, které bylo třeba ještě obtáhnout, ovšem s výhradou, že se nesmí dvě hodiny koupat. Byli jsme solidární a nešli jsme do vody také. Po dvou hodinách jsme tam hupsli a hrošili se až těsně do odjezdu.
Patnáct dní nakonec uteklo jako voda. Dokonce jsme mohli získat písničky z dětské diskotéky na přepáleném CD, ale ten TERORIST za to chtěl 50 dolarů a nehodlal vůbec smlouvat a tak nám nezbývá, než si ty písničky jen tak broukat z paměti...
3 názory
Cesta letadlem proběhla bez potíží .... nechápu a nikdy nepochopim, proč se plýtvá papír na něco, co tu bylo už nejméně milionkrát a až začnou jezdit číňani do Egypta, bude to tu miliardkrát.
tebe jsem myslím před pár dny viděl v televizi. říkal jsem si, co je to za exota, jaké to má způsoby, proč byl vlastně vybrán pro pořad krause do televize.. už to, že si se chtěl jako bezvěrec setkat s papežem mi přišlo podivné.. a ty knihy, podepřené sbírkou..
text, který si tu zvěřejnil, mě neupoutal ani stylem, ani obsahem.