Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seI walk alone
Autor
Amiška
Poslouchám hudbu.Roxette zase.Moje uši už navykly na všechny ty ploužáky.Zase všechny stejný rána.Kdyby to nebylo tak hloupý, tak o tom nepíšu.Mám ráda lihovky.Asi od té doby, co jsem na předloktí asi dva roky nosila „lihovej“ nápis.A lidi se ptali, jestli je to výrobní číslo nebo co.A komu mám teď vyprávět, co slyším z obyčejných písniček, že je to víc, než lidi co řeknou hezká melodie, hezký slova.A jaktože tě mám pořád ve snu, a pořád nestíhám ten autobus, ve kterým sedíš?a stejně nemám ani na lístek..A jaktože se ta atmosféra z básníku, filmu, kterýmu jsme se usmívali, tolik podobá mýmu zkrvavenýmu životu?
A čemu nerozumíte?No..ničemu.
Jsi moje první, moje jediná!A už se nikdy nic nemůže vrátit.Já na to přišla.Ani sto modliteb před spaním nepomůže.A život jde dál.Jestli někomu někdy tahle fráze pomohla, tak já jsem to teda nebyla.
A stýská se mi po době, kdy jsem nosila černý oblečení, černý stíny, černý nehty,centimetrový černý linky (černou rtěnku jsem nenosila jen proto, že jsem ji nesehnala) a stýská se mi i když tehdy nebylo všechno fajn, vůbec to nebylo fajn (proto jsem nosila černý oblečení, černý stíny, černý nehty a centimetrový černý linky).
A neuspokojuje mě nic, co nemá metalový podtext.Ti Roxetti sou taky sračka.Všechno je sračka.
Nenávidím, nenávidím…nenávidím…už proto, že je to tak hezký slovo.Nenávidím svoje slova, tak plytký, navzdory všemu.Svoje slzy, ty taky nenávidím.Rozpouštím s nima led.Nenávidím svůj život.Protože plyne.a já ho nemůžu zastavit, i když chci (myslím že zrovna nechci) a já nesnáším změny a věci co nejsou pod kontrolou.I když mě právě proto přitahují.Asi proto mě přitahuje on.A možná je přece jenom dobře, že sem na téhle posrané škole.Jinak bych si od něj přece nemohla pučit tu fyziologii.
Kéž bych ti (ano , tobě) mohla ukázat, jak jsou pro mě ve skutečnosti důležitý uplně jiný věci.Že se každou noc, v myšlenkách, zabíjím, protože tě trápím.A taky proto, že se bojím, že tě trápit přestanu, a že se ztratíš.
Mizím ve tmě a tak obnovuju svůj svět.Každé ráno do něj vdechuju život.A každý večer se přesvědčuju, že jsem se ještě nezabila.
A přemýšlím, jak se na svět dívá socha anděla na hřbitově svýma prázdnýma očima.A jestli, když se nikdo nedívá, taky může lítat.Nebo jestli by chtěla a nemůže.Což by bylo ovšem smutný.Hotový námět na román.Možná jsem v sobě to dítě, co se na svět dívalo tak nevinně a všechno ho dojímalo, potlačila jen proto, abych mohla přežít.Odpustí mi to někdy někdo?Že se mi od té doby zakalily oči a ztmavly vlasy?Že jsem se naučila dotýkat tak, aby mě to nebolelo?Navěky jsem usnula a neumí mě nikdo probudit.
Cítím hrozný vztek.Na všechny, za všechno, co se stalo.Nebo nestalo.Musí za to moct oni, já nesmím, protože kdybych mohla, musela bych dojít na konec světa a tam přepadnout přes okraj, abych se sama sobě už nikdy nemusela dívat do tváře.Je bolest opravdu tak příjemná, nebo si na to jenom hraje?
Už nebudu poslouchat Roxette