Bez nazvu 10

nezapomente, dilo je chytrejsi nez autor. ergo autor nebere drog, nenapise-li to autor vyslovne, coz nenapsal. misi interpunkci a preklepy a diakritiku si odmyslete, je to crta, proud.

1.
Vešel do hospody, sedl si k nejbližšímu stolu – kde, shodou okolností, kteráž nebyla ani tak náhodou, jako spíše zapomenutým, leč dobře provedeným plánem, seděl jeho dlouholetý přítel Marek -, pozdravil, a dal se do řeči.
„... Trapně si přestávám připadat až po pár miligramech bromazepamu.“
A zastyděl se.

2.
Nejhorší je, když si srdce dělá, co chce. Kdyby odkráčelo po prdeli až na pekáč, neřeknu ani slovo, ale – hle! Ono je stejně pryč, opustilo mne.
A já ho přesto mám ráda...

3.
„Co píšeš za literární útvary?“
„Prosím?“
„No, co píšeš za literární útvary? Jak by je charakterizovala?“
„Jak tě to, prosím Tě, napadlo?“
„Začal jsem psát povídku a tak mě napadlo, že tento rozhovor by byl dobrou zápletkou, ze které by se mohl můj opus rozvinout.“
„...Zvláštní pocit, chvíle. Kašli na to. Venku krásně sneží. Šla bych si zajezdit po pekáči na Petřín, nechce se ti taky?“

4.
Konečně má člověk na chvíli čas. Pustit Glasse, protože jeho minimalismus koresponduje s kořeněností kuřete, které si za chvíli dá k obědu, dá tak, že si pořádně nandá třeba i celou půlku, jaký má hlad, jak si to kuře podá! „Aneto!“ Ach ne, venku, venku se někde fláká. A přemýšlet chce se nad jednoduchostí, eleganci partitury onoho Marylanďana, Bootha papíru i dobrých způsobů! „Aneto!“ Ach ten čas, už zas nevím, co s ním. Chvíli něco, chci, a hned zas to či ono. Tedy hned jak má, tak odhazuje, nechce, nechutí se mu. Celý jeho život se mi nechutí, nebýt skleněného Marylanďana, který ho zas přivádí do rozpaků, předstrkuje mu volbu přímo hamletovskou, a on neví, nevím! „Aneto! Ach, ne!“ Vzpomněl si na jídlo – ten pekáč se musí ihned vytáhnout z trouby. Holka hloupá venku poletující.

5
Bez srdce..! Jak absurdní! Vaříme tu vnitřností a srdce ani jedno není? Jen ledvinky se do polévky nehodí. A stejně ho miluji, ač to nechápu. Hlavně, aby se to uvařilo včas, nesnesu, je-li hlavní vhod dříve než polívka, tedy hotov, chápeš? Ah, ty si stejně nerad hraješ, co? Asi začnu bejt sprostá. Nebo milovat tebe! Mít jak kuře, tak komplementární polívku, kdo to kdy viděl! Že ti neni trapně! Tam tak ležíš, uvolněně si čteš. A já tu pro tebe, chápeš, pro tebe, ačkoli srdce jsem ztatila už dávno pro jiného vařím a ty máš kecy. Ty vnitřnosti, cos kupoval ti narvu ty víš kam, koncept tvého románu ti s nima potřísním. Ha ha! Jen co dosvištím, bez čepice s ušima červenýma, domů! Celej pekáč ti narvu do prdele!
Třeba mi bude líp...

6.
A stejně jak se tešil, tak i pozřel, rval do sebe vnitřnosti cizích jen aby zaplnil rozervanost svou, aby přestal myslit na tvůrčí krizi své partnerky, která, jakkoli ji zřejmě nechybí inspirace ani styl, stydí se vlastní texty publikovat. Ano, měl by je vydat za ni, přemýšlel, nasycen. Ale při první cigaretě už myslel na něco jiného – tedy, nemyslel téměř na nic než co bude dnes dělat. A že mu dochází lexaurin...

---