Mrtvý ukazatel

Cítím to v sobě.
Když se otočím za hlasem a nikdo tam nestojí.
Cítím to v sobě… s prázdnou vzpomínkou
věčně výsměšného ticha ve chvílích,
kdy jsem nejvíc potřebovala slyšet zvuky.
Cítím to v sobě při každém nádechu, který mi připomíná,
že se mě ještě stále týká život,
přestože uvnitř marně hledám, jaký to má vůbec smysl.

Můžeme přestat žít,
jen tak,
když se prostě rozhodneme?

Každý den mě míjí anonymní tváře,
neosobní, chladné a bezcitné svou němotou,
každým lhostejným pohledem puká moje popraskaná ulámaná skořápka
víc a víc
a já se každé té tváře v duchu ptám na tutéž otázku.

Je možné přestat žít,
když se prostě rozhodneme?

Třeba kdybych věděla,
že se někdo ptá stejně,
necítila bych se tak sama se svými pocity,
trýzněna jejich zdrcující silou,
a ve strachu,
že jednoho dne se jim poddám.

---