Jak hlupáci k Bohovi přišli

Na sluncem vyprahlé a horkem vysušené trávě křupaly kroky dvou párů nahých nohou. Patřily jakýmsi cizincům, špinavým, zapáchajícím prosťáčkům bez rodiny a domova. Tihle prosťáčci nebyli Cyril s Metodějem. Byli hloupí a tupí a mimo jiné také hladoví.

         Jeden z nich-ten starší měl přes rameno koženou brašnu plnou krys a potkanů, které se mu do brašny prokousali za kouskem chleba, co si náš cestovatel připravil na cestu. Teď neměl k jídlu tedy zhola nic, pokud si tedy nechystal udělat hlodavčí vývar.

            „Hej, Matiasi, zpomal. Však víš, že už mi nohy tak rychle nechodí…“

            „Tímhle tempem se do města nedostaneme ani do zítřejšího rána, Tadeáši. Prosím zkus své nohy trochu popohnat a třeba nám ve městě i nalijí.“

            „A čím by jsme asi platili? Nemáme žádný majetek, žádné peníze. Jen ty krysy, jen se dívej, jak jsou hladové! Už se pouští i do tašky, myslím, že jsou na tom podobně, jako my,“ zachechtal se ten mužík s taškou a ztěžka celý unavený zasedl na suchou trávu.

            „Odpočinek? Támhle na rozcestí jsme odpočívali, nač znovu odpočívat?“

            „Nejsem tak mladý a čilý jako ty, Matiasi. Buď si tuhle sedni nebo běž dál, ale sám. A myslím, že toho bys brzy litoval, ještě uvidíš, jak ti vyhládne a pak si vzpomeneš na tašku plnou krys, jen počkej…“

            Ten mladší čilejší cizinec zasedl vedle staršího a lemem rukávu si setřel pot z čela. Slunce pálilo, bylo zrovna pravé poledne. Naši dva hladoví tuláci cestovali už přes jeden den a jednu noc. Ten mladší-Matias by byl chodil ještě třeba týden. Byl sice hloupý a na ruce nešikovný, ale byl to odjakživa sportovec a už v mládí byl silný a fyzicky zdatný.

            Tadeáš-ten s krysí farmou v brašně měl už nemocné klouby, ale kdysi býval také velice sportovně nadaný. Byl to ovšem žebrák a nikde ho nechtěli zaměstnat pro jeho nechuť k práci a neslušné chování k nadřízeným. Teď hledali Matias s Tadeášem štěstí jinde, přece musí existovat místo, kde by se měli lépe.

            „Hej, Tadeáši! Vidíš to?“ promluvil najednou Matias a ukázal někam kousek za Tadeášovými zády. „To kamenný… támhle to šedivý… vidíš to?“

Tadeáš se otočil. Kousek od něj byl kamenný náhrobek obrostlý suchým plevelem.

            „Přečti to! Řekni, co se tam píše?“ naléhal Matias. Protože byl Tadeáš starší, předpokládalo se, že bude i chytřejší. Tedy se otočil, sundal seschlé lístky z kamenné desky a snažil se přečíst, co bylo na ní vyryté:

            „Zde po…koj…ně le…ží os…tat…ky bo…ží.“

            „Tadeáši, je to pravda?“ rychle vyskočil mladší pocestný a ihned se přesunul k náhrobku. „Ostatky Boží, je to možné?“

Tadeáš nejistě přikývl a podrbal se na hlavě řídce pokryté vlasy.

         „Co-co, Bože náš! Víš co to znamená, Tadeáši? Budeme boháči! My jsme našli Boží ostatky! Rozumíš?“ zatřásl s Tadeášem a na uschlých rtech se mu objevil potěšený úsměv a v očích jiskřičky naděje. „Boháči! Boháči!“

Tadeáš moc nechápal, co tím jeho přítel myslí. Vždy mu vše docházelo trochu pomaleji a ani tento okamžik nebyl výjimkou. Matias zaryl nehty do země vedle náhrobku a začal hrabat hlínu.

            „Boháči, budeme boháči,“ mumlal jako smyslů zbavený, když jeho ruka nahmatala něco tvrdého a nemohla hrabat hlouběji. Byla to truhla. Matias ji vytáhl na sluneční světlo a se zálibou si ji prohlížel. Musela být stará stovky let.

            „Otevři jí…“ zašeptal s drobným vzrušením v hlase Tadeáš, který už situaci velmi dobře pochopil. Natáhl se po truhle, aby se dotkl její stěny.

            „Ale jdi, přineseme jim tu truhlu neporušenou, ještě hezky zapečetěnou. Uvidíš, už brzy budeme jíst a pít a ještě dnes se vyspíme na měkkém, Tadeáši. Pojď!“

            Oba po těchto slovech vstali a těžkou truhlici nesli společně. Šli ještě pěknou chvíli, až pomalu zapadalo slunce, ale už si neodpočinuli, měli teď docela dobrý důvod nemrhat s časem. Celou cestu nemluvili o ničem jiném, jen o té truhle a náhrobku.

            „Budeme bohatší, než celá naše vesnice!“ dále se nechával unášet svými sny Matias, Tadeáš jen poslouchal a těžce oddechoval. Chvíli potom byli na místě.

Před nimi stálo město plné velkých staveb, stánků s potravinami a vozy poháněnými dobře stavěnými krávy. Lidé se ještě rozhodně nechystali spát, dokonce ještě nakupovali. Vzduchem se řinula vůně pečeného skotu a čerstvého ovoce.

            „Já mam hlad…“ lítostivě podotkl Tadeáš.

            „Však se brzy najíš, prasknou ti tváře, vidíš to prase? Za chvíli bude celé tvoje, pojď, támhle to je!“ Matias ukázal na konec ulice na velké dubové dveře se zlatavou klikou. Oba se vydali tím směrem.

            „Muzeum,“ podotkl najednou Matias a pod vahou truhlice se málem propadl do země. Už byli přede dveřmi, Tadeáš strčil hrubě do dveří a po schůdkách vyšli dovnitř.

            Ocitli se v prázdné chodbě, kde se jejich hlas rozléhal a ozval ještě celkem třikrát. Potom je uvítal nějaký slušně oblečený umytý mladík s bílými zuby a uvedl je do kanceláře vedoucího muzea. Byl to starý šedovlasý muž oblečen v bílém. Nové příchozí si změřil s neskrývaným údivem a snad i odporem. Mluvil však příjemně.

            „Prosím, položte to sem a posaďte se tuhle,“ ukázal cizincům na dvě křesla. Truhlici tedy položili na stůl a oba se posadili do příjemných křesel. Slova se ujal Matias: „Našli jsme Boha! Boží ostatky! Před vámi, na stole leží ostatky samotného Boha,“ mluvil stále zapáleněji, jakoby se každým dalším slovem měl zadusit vzrušením. Stařec v bílém se naklonil k truhle a zašeptal si jen pro sebe nějaký komentář.

            „Opatrně, prosím neporušit nic, je to vzácnost! No řekněte, kolik nám to může vynést?“ neudržel už otázku Tadeáš a netrpělivě čekal na odpověď, ale starec ještě nesahal pro peníze.

            „Nejdřív se podíváme dovnitř, přátelé,“ usmál se stařec a vzal do ruky skalpel a drobný nožík.

            „Opatrně!“ opakoval Tadeáš.

            Stařec byl ovšem chytřejší, než oba dva cizinci dohromady, zkušeně zajel skalpelem do škvíry v truhlici, trochu jím pootočil a s cvaknutím truhlici otevřel. Všichni tři povstali a nahlédli dovnitř-neviděli však nic než tmu a prázdnotu.

„Je mi líto, pánové,“ otočil se stařec na ty dva a s úsměvem jim podal prázdnou truhlici, Matias ani Tadeáš nevěděli, co na to říct.

Po chvíli se přece jen vzpamatovali, popadli truhlici a vyšli z kanceláře ven na chodbu, tam se teprve rozhovořili.

            „Nic?“ žasl Tadeáš a znovu-snad už posté nakoukl na dno truhly, „Vůbec nic?“

            „Nic,“ přisvědčil snad ještě zoufaleji Matias, kručení v břiše se už změnilo v křeče. V tom cosi Tadeáš zahlédl na dně toho tmavého dřevěného kouta. Nepozorné špatné oko by si toho nevšimlo, ale protože byl Tadeáš lepší zrakem, než-li mozkem, uviděl to docela dobře. Byl to chlup. Malý černý, ale přece tam na dně ležel. Byl to Boží chlup!

            „Matiasi, to je zázrak!“ vykřikl šťastně a otočil se nazpět ke dveřím kanceláře, „Chlup, je tam chlup!“ Matias vše ihned vstřebal a energicky vrazil do dveří s truhlou nad hlavou, „Chlup!“ volali oba současně, „Chlup, podívejte se!“

            Stařec neochotně a už trošku unaveně vstal a přitáhl si truhlu víc na světlo. Opravdu v ní byl jeden chlup, malý asi jako delší prasečí štětina, ovšem bylo to zakopané mezi Božími ostatky, ten chlup tedy nebyl jen chlupem.

            Možná vám to bude připadat nemožné, ale ten stařec od nich ten chlup koupil a nevyšel ho zrovna levně. Kdejaký chlup by ho vyšel daleko levněji, ale on těm povídačkám snad opravdu uvěřil a do vitríny na poličku s chlupem připevnil štítek představující „Chlup Boží“. Původně to měl být vtip, ale brzy se o „Chlupu Božím“ začalo vyprávět ve městě a každý se na něj chtěl přijít podívat. Brzy se o něm dozvěděli i lidé mimo město a později si jen kvůli tomu černému chlupu dělali výlet do Itálie i věřící z jiných zemí a ostrovů. „Chlup Boží“ získal slávu a uznání a ze dvou kdysi hladových a hloupých ušpiněných tuláků se stali dva dobře oblečení otcové několika dětí, kteří zaplatili řádné studium svým potomkům i sobě samotným.      Z Tadeáše byl profesor na jedné škole a z Matiase divadelní dramatik. Oba se měli dobře tak, jak se jim nikdy ani nesnilo. Občas se scházeli a jen sami dva spolu chodili na dlouhé procházky podél břehu. Dnešek byl jedním z těch dnů.

            „Minule ti to slušelo víc. S těmi vousy vypadáš starší a nejspíš i vážnější, ale to je nejspíš tvůj záměr, že? Jako profesor si žádáš respekt a vážnost, je to tak?“

            „Přesně, jak říkáš, drahý příteli. U nás ve škole tak chodí většina profesorů.“

            Od jejich příchodu do města se změnilo mnohé. Hlavně už ani jeden nebyl prostý hlupáček, oba už vážili slova a jejich věty byly více na úrovni, než kdysi jejich výkřiky.

            Byli už hezký kus od domova, pomalu se stmívalo, už se chtěli otočit, když v tom se Tadeáš na místě zastavil a hluboce se zamyslel.

            „Ten strom, vidíš ten strom, příteli? Zrovna tady ten,“ ukázal na vysoký modřín několik kroků od něj a znovu ho pohledem sjížděl od kmene ke koruně. I Matias se zamyslel, ale ten strom mu nic neříkal.

            „Co má s tím stromem být? Snad jsi ho už někdy viděl?“

            „Ano, viděl a tys byl se mnou. Pamatuji si, jak jsem o něj opřený odpočíval kdysi na cestě do města, vzpomínáš?“

Matias se melancholicky pousmál a přikývl.

            „A támhle musí být ta skála, kde jsme znovu odpočívali a tam…“

            „…ten pomník,“ doplnil Tadeáše Matias a oba se pomalu vydali po cestě k němu. Dlouho hledali, než ho našli. Byl už úplně obrostlý plevelem a lišejníkem. Teď četli oba tiše, ovšem měli pocit, jakoby snad ani teď neuměli dobře číst…

            „To nemůže být pravda, musí to být jiný pomník,“ zamračil se Matias a četl nevěřícně znovu.

            „Ne, je to ten stejný pomník,“ odpověděl s pobaveným úsměvem Tadeáš, „Když jsme ten náhrobek našli dříve, sotva jsem přečetl vlastní jméno. Je to ten samý pomník, jen o něco starší.“